V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jistě, nejsem povolán natolik, abych mohl dramaturgii baletu brněnského Národního divadla radit při výběru repertoáru, nicméně se přinejmenším mohu domnívat, že sázka na variaci toho nejklasičtějšího ruského baletu - choreografii Mariuse Petipy, již z principu nemůže skončit jinak než s velkými rozpaky. A výsledek vskutku předčil i ta má nejtemnější očekávání s tím, že představení Korzár s původní premiérou v roce 1863 v Petrohradě, zcela přesáhlo možnosti, jimiž baletní soubor Národního divadla ve svém ansámblu disponuje.

Koncepce Mariuse Petipy se od základu odvíjí od sólových výkonů primabalerín s tím, že baletní sbor je záměrně odsouzen do pozice pouhého křoví, což na sólisty přirozeně klade jen ta nejvyšší očekávání, protože sebemenší nedokonalost, nejistota či dokonce chyba, naruší harmonii celého představení. A tato riskantní sázka se v případě možností Národního divadla, ale i českého baletu jako takového, stává doslova sebevražednou tak, že brněnský Korzár osciluje někde mezi nevýrazností, nudou ale i křišťálovým zrcadlem, které vymezuje skutečné možnosti brněnského baletu a radí, aby zůstal u svých jistot a ještě dlouhá léta sázel na prověřená představení typu Labutí jezero či Louskáček, u kterých toho nelze vzhledem k hudebnímu doprovodu, potažmo libreta i zažité choreografie, příliš mnoho pokazit.

Pozice režiséra a autora choreografie Vasilije Medveděva tedy byla přinejmenším složitá a byť zdaleka nedal Janě Přibylové v roli Medory či Korzárovi Richardu Kročilovi původní možnosti, jaké svým primabalerínám dával legendární Marius Petipa, přec jen byly jejich osobní limity až příliš znát. V celém představení jsem se pak nemohl ubránit celkové rozkouskovanosti, nesouladu, disharmonii, ale pocitům naprosté nudy a nesoustředěnosti tak, že se nemohu oprávněně nedomnívat, že Vasilij Medveděv představení příliš nepomohl.

A protože ani hudební ztvárnění původního námětu George Gordona Byrona Adolphem Charlesem Adamem nepatří mezi ta, jež by dokázala strhnout pozornost, tak za zmínku a pochvalu stojí jen autor velmi bohaté scény Boris Kaminskij, jehož kulisy dávaly připomenout nostalgickou atmosféru dnes klasického baletu poloviny 19. století.