V noci jsem snil, že jsem motýlem

Není tomu ani tak dávno, co bylo Národní divadlo v Brně velmi vděčným cílem pro posměšky o brněnské provinciálnosti. Obsazování hereckých, pěveckých a tanečních rolí, ale i vlastní koncepce divadla byly plně podřízeny „zasloužilosti“ namísto reflektování kvality a současných světových divadelních trendů. Mnohý brněnských provinčních poměrů neznalý divák si tak při shlédnutí představení v této instituci musel připadat, že se přinejmenším ocitl v hlubinách 80. let.

Avšak nemusí pršet, stačí když kape a v posledních letech Národní divadlo prochází poměrně výraznou proměnnou a řekněme i vnitřní katarzí tak, že se stává více méně pravidlem, že režie, choreografie ale i pěvecké sóla jsou svěřována mimobrněnským, ne zřídka i zahraničním, umělcům.

Nicméně zakonzervovanost, ne-li ulita, do které se brněnské Národní divadlo schovalo před svými kritiky a ostatně i náročnějšími diváky, stále zůstává. Jistě, nemůžeme čekat, že by se zde našlo pochopení pro novátorství či dokonce experimentování, ale přeci jen i opera či balet by ve svém novém nastudování měly přinášet něco více než jen důraz na strohost technického provedení.

Velkou nadějí na obrat a šťastnější zítřky jsou přinejmenším pro brněnský balet tzv. komponované baletní večery. Ať již například Večer zahraničních choreografů, Balety z odkazu Les Ballets Russes (Ďagilevské balety), Baletní večer na hudbu českých skladatelů či v aktuální sezóně nastudovaný Baletní večer na hudbu skladatelů XX. století, který lze, v kontextu úvodního odstavce, přiřadit do kategorie brněnských snů.

Představení se nechalo inspirovat trojicí hudebních skladatelů s tvůrčím vrcholem okolo 20. let XX. století - v české kotlině mimo Brno dodnes poměrně neoblíbeného, avšak celosvětově velmi hraného Leoše Janáčka s jeho Sonátou z roku 1914; Maurice Ravela a jeho, hudebně dle mého subjektivního názoru poněkud přeceňovanou, Pavanu za mrtvou infantku z roku 1899 (původní klavírní podoba), respektive 1912 (instrumentalizace); dále Ravelovou vůbec nejslavnější skladbu Bolero z roku 1928; a nakonec to nejlepší - slavné Svěcení jara Igora Stravinského z let 1910-13.

Nastudování baletu na téma Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír bylo sice převzato z Pražského komorního baletu (premiéra v r. 1999), rozměr, do kterého Sonátu převedl choreograf a mimo jiné i současný šéf baletu Národního divadla v Praze, Petr Zuska, si však svou obnovenou premiéru v Brně zaslouží, a představení lze více než jako balet charakterizovat jako taneční představení s velkým prostorem pro emoce, náladu i harmonii.

Nápaditým ba originálním lze nazvat choreografii Zdeňka Prokeše na motivy melancholické skladbičky Pavana za mrtvou infantku, která je umístěna do zákulisí divadelní šatny krátce po konci vrcholného baletního sóla s mnoha diváckými ovacemi.

Hlavní výzvou ale pro Prokeše bylo slavné Bolero, kterého se společně s autorem scény, Vladimírem Soukenkou, zhostil s blízkou rezonancí na Ravelovu skladbu - choreografie první části je plně podřízena scéně, jež připomíná římské Koloseum a v části druhé je plynule rozvinuta v baletní sólo se sborovým doprovodem.

Předeslaným vrcholem - hudebním, tanečním, choreografickým, emočním je však Stravinského Svěcení jara, které bylo z původního významu Obrázků ze Staré Rusi, potažmo slavné a skandální choreografie Václava Nižinského v pařížském baletu Sergeje Ďagileva s námětem krvavého pohanského rituálu s obětováním lidské bytosti, režisérem a choreografem Liborem Vaculíkem převedeno do tématiky holocaustu a nerozlučné lásky mladé dvojice židovských milenců. Tanečním vrcholem celého večera pak byla sólová role Smrti v podání Richarda Kročila, jíž lze směle nazvat taneční exhibicí.