V noci jsem snil, že jsem motýlem

Opera Rusalka Antonína Dvořáka od svého uvedení v roce 1901 de facto nikdy „neslezla“ z českých operních scén a patří tak v českých operních scénách mezi nejuváděnější opery vůbec. - V letošní sezóně ji mají v repertoáru Národní divadlo v Praze (premiéra v květnu 2009), Severočeské divadlo v Ústí nad Labem (premiéra v lednu 2012) a Národní divadlo v Brně (premiéra v únoru 2012). Krom toho ji uvádí řada světových operních scén, z kterých vypichuji zejména Královskou operu v londýnské Covent Garden (premiéra v únoru 2012).

Mnozí příznivci a milovníci opery v českých zemích Rusalku považují za nejkrásnější operu vůbec a je proto považována za národní poklad, se kterým se de facto celých prvních sto let nakládalo v intencích, v niž byla uvedena na počátku 20. století. - Ve světových operních dómech je však k Rusalce přistupováno v souladu se soudobou dramatickou koncepcí a tak již například v 80. letech umístil režisér David Pountney v rámci svého nastudování opery v londýnské Anglické národní opeře děj do psychiatrické léčebny. V roce 2008 pak Jossi Wieler a Segio Morabito na festivalu v Salcburku děj Rusalky umístili do bordelu, z Rusalky udělali zmalovanou prostitutku oblečenou jen ve spodním prádle a z čarodějnice bordelmamá. Toto nastudování si pak oba režiséři zopakovali ve zmíněné Královské opeře v Londýně, kde inscenace vzbudila doslova odpor ať již pro celkovou vulgárnost a provokaci diváka, tak pro nesoulad v koncepci režie, choreografie a hudebního provedení. - Představení bylo sice ze strany většiny kritiků a recenzentů strháno, řada diváků v představení pískala či odešla hned po prvním jednání, současně však je o něj velký zájem a je beznadějně vyprodáno.

První vlaštovkou v podobě nekonzervativního pojetí i v českých operních dómech bylo nastudování pražským Národním divadlem v roce 2009, ve které je děj Rusalky rovněž zesoučasněn, zbaven pohádkového hájemství, postavy Rusalky a Prince jsou pojaty jako dospívající postpubescenci se všemi problémy svého věku, Čarodějnice jako stárnoucí žena a Vodník jako pozorující stařec. Inscenace se rovněž nesetkala s nejvřelejším příjetím ze strany kritiky i diváků, ale v Národním divadlem se drží již třetí sezónu a lze ji tedy označit jako úspěšnou.

Do Brna se Rusalka vrátila po šestileté přestávce a to v režii Vladimíra Morávka, který působí jako režisér a umělecký šéf činoherního divadla Husa na provázku. Tak jako Praha není Londýn, tak Brno není Praha a brněnské publikum zdaleka neocení invenci v podobě pokusu o moderní pojetí. Morávek zase ve své režijní koncepci rád relativizuje a ohýbá původní pojetí literárních i dramatických textů a tak jeho režie je tak někde napůl mezi pojetím opery v koncepci konce 19. století a pojetím, jež operu přizpůsobuje vkusu současného diváka. - Rusalka nadále zůstává pohádkou, kdy modré vlasy hlavní postavy, Rusalky, evokují Malou mořskou vílu Christiana Andersena, postava Vodníka pak spíše připomíná kouzelníka, kentauři jež po celé představení procházejí scénou mají příchuť antiky, po scéně rozmístěné sochy pak spíše baroka a kulisy zámku nejvíce připomínají secesi. Do toho jsou navíc vsazeny videoprojekce, hudební provedení v nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka se nese ve věrném pojetí původního Antonína Dvořáka, libreto pak takřka bez úprav přejímá původní text Jaroslava Kvapila.

Celkově pak celé představení stojí někde na půli cesty, jednotlivé složky nezapadají do sebe, choreografie občas jako by byla koncipována pro jiný hudební doprovod a konečně scéna, kterou vytvářel ředitel instituce brněnského Národního divadla, Daniel Dvořák, bývalý to ředitel Národního divadla v Praze, pak místy s Morávkovým režijním pojetím ladí a někdy je zase zcela mimo, kulisy se zdvihají a padají bez zjevné souvislosti s dějem opery a tak se nelze vyhnout pocitu, že návrh scény vznikal velmi ledabyle.

Provedení Rusalky tak v mnohém připomíná současné pojetí instituce Národního divadla v Brně jako takové. - Brněnské Národní divadlo dlouhodobě budilo smích i u nejzarytějších brněnských patriotů a více než 1. moravskou divadelní scénu, jež by měla směle konkurovat nejlepším scénám pražským, spíše evokovalo dojmy o provinčnosti, jež zaspalo vývoj moderního divadla o půl století. A i proto byl v roce 2007 do funkce ředitele zvolen Daniel Dvořák, za jehož vedení se Národní divadlo v Praze otevřelo novým trendům i formám a získalo si tak respekt divadelní kritiky jako jedna z nejprogresivnějších domáckých scén. Za uplynulých pět let se sice brněnské Národní divadlo změnilo k lepšímu, například v opeře a v baletu se snaží v režii i choreografii sázet na nebrněnské, vesměs pražské umělce, jež ve svých zahraničních angažmá měli možnost poznat, jak se moderní divadlo dělá na západ od našich hranic, či si zve opět nebrněnské sólisty, to jest opět z Prahy či z postsovětských republik, celkový dojem provinčnosti a tím i směšnosti však v divadle zůstává. Sám Daniel Dvořák se velmi rychle spřátelil v brněnskou politickou elitou, která rozhodně není ctitelem opery, baletu či snad kvalitní činohry, a de facto bez protestů souhlasil s tím, že se na více než rok zavře operní a baletní scéna v Janáčkově divadle a celý umělecký ansámbl divadla se propustí na ulici. - Od tohoto kroku tak místní magistrát zradily až protesty občanů i umělců.

Rovněž jako ne nejzdařilejší se ukázalo angažmá režiséra Vladimíra Morávka, který se sice v několika rozhovorech „chlubil“ tím, že k Rusalce má velmi osobní vztah a celkově se jedná již o jeho pátou operní režii, výsledek byl velmi rozpačitý. Rovněž lze pochybovat o jeho kladném vztahu k této opeře jako takové poté, co za jeho vedení mělo v divadle Husa na provázku v roce 2009 premiéru představení Ubohá Rusalka bledá v režii bratří Formanů, ve kterém byla nastudována plnohodnotná Rusalka s částečným hudebním doprovodem s tím, že árie zpívali, a to schválně falešně, činoherní herci. - Na rozdíl od Londýna není v Brně zvykem představení vypískat, úbytek diváků během představení však byl podobný.