V noci jsem snil, že jsem motýlem

Od Mahenova divadla, činoherní to scény Národního divadla v Brně, lze, co se alespoň divadelního umění týče, očekávat jen to nejhorší, kdy na jeho prknech panuje boha pustá nuda a i ty nejlepší divadelní hry historie, kam Rosmersholm Henrika Ibsena beze sporu patří, zde získávají patetický nádech. Avšak poté, co se režie hry ujal J. A. Pitínský (z jehož zdařilých režií uvádím: Nora v 7 a půl, Hvězdy na Baltimore v Huse na provázku či nejnověji představení Renata Kalenská, Lidové noviny v HaDivadle) dalo se i od Mahenova divadla čekat mnohé.

Zasvěcenější již asi vědí či alespoň tuší, že ani v případě Rosmersholmu nevykročilo Mahenovo divadlo z vlastního stínu a představení plně zapadlo do koncepce svého zbývajícího repertoáru, kdy je jejich návštěva ztrátou času i chuti. O to větším zklamáním byla režie, která nebyla zvládnuta ani po jedné stránce, a společně s necitlivými, ba nesmyslnými úpravami původního Ibsenova textu, kdy hra ztratila nejen původní psychologické pozadí, ale i svůj smysl. Z Rosmersholmu se tak stal naprostý propadák bez sebemenších ambicí být uveden vícekrát než oněch 5 představení již zaplacených držiteli sezónních abonentek.

Od hereckého ztvárnění se toho příliš nečekalo, nicméně vlažné výkony Martina Huby v roli Rosmera, jenž svou roli nastudoval ve slovenštině, hře příliš nepřidaly, ale daly by se v okolní šedi označit za nejlepší. O to horší však pak je hodnocení Kateřiny Holánové jako Rebeky Westové, jež ztvárnila vše ne jen to, co ztvárnit měla - dominantní a pro muže zcela neodolatelnou ženu, která má Rosmersholm a všechny jeho obyvatele plně ve své moci tak, že vládne nejen jejich životy, ale i smrtí. Naprosté nezvládnutí této zcela klíčové role tak rozbilo i ty nejposlednější zbytky původního Ibsenova záměru.

Přínosem pak nebyl ani hudební doprovod v podání Richarda Dvořáka či sice zajímavá, ale pro tuto hru zcela nevyhovující scéna Tomáše Rusína.