V noci jsem snil, že jsem motýlem

Brno se dá směle označit za město divadlu zaslíbené a jeho současnou scénu lze rozdělit do dvou skupin: na divadla sázející na tradiční repertoár jež jsou vyhledávána zejména konzervativnějším divákem a divadla experimentální, jež mají cestu ke svému diváku mnohem složitější a narozdíl od té tradiční scény nemohou počítat s dotacemi ze strany města či státu což je znát nejen na strohé ba postmoderní výpravě a kulisách, ale i na řádově menším hereckém sboru a potažmo počtu premiér, jež jsou schopna během sezóny nastudovat.

A Městské divadlo je více vyhledáváno právě konzervativnějším divákem, který požaduje určitou sázku na jistotu. Jeho repertoár se skládá z klasických a osvědčených titulů, dokonale technicky i herecky zvládnutých, přesto se však svému diváku nikterak nepodbízí a vyžaduje od něj nemalou dávku pozornosti, citu i důvtipu.

A představení Arkádie rozhodně patří k těm náročnějším představením, jež nejsou určena pro každého, což ostatně dosvědčuje fakt, že během první přestávky nemalé množství diváků odešlo.

Při dočtení předchozího odstavce si jistě leckterý vášnivý čtenář pomyslí něco ve smyslu chabé kvality představení, ale přísahám, že je tomu právě naopak, byť i já mám značné výhrady. Nicméně autor hry, zlínský rodák, Tom Stoppard, jež má mimo jiné „na svědomí“ i scénář k i u nás veleznámému filmu Zamilovaný Skapespeare (poctivě přiznávám, že jsem jej neshlédl) a patří mezi nejlepší a nejhranější současné světové autory a hra Arkádie z roku 1993 se plně nese v tradičním oskar-wildovském duchu s hravými replikami, ironickým podtextem a ještě cyničtějším závěrem, i když je, jak ostatně jinak, smysl a konečné rozuzlení ponecháno na samotném divákovi a skutečná ironická podstata hry, kdy si jednotlivé postavy před sebou navzájem hrají na schovávanou, skrývají své pravé emoce, tajné tužby a city, je ponechána na samotném divákovi a jen na něm záleží, zda se nechá zmást autorovou hříčkou s propletencem dvou časových rovin s do sebe zahleděnými postavami, anebo pochopí, že si autor nestřílí ze samolibosti svých postav, ale samotného diváka.

Ironie hry a sonda do hlubin lidské povahy i myšlení je vskutku obdivuhodná, nastudování hry a herecké provedení je rovněž dokonalé, nicméně má Arkádie v podání Městského divadla několik téměř neviditelných, pro mne však zcela zásadních, chybiček. Pominu poněkud přehnanou délku představení (téměř 3 hodiny čistého času) a místy hluchá místa, i když jsou vyplněna vtipnou konverzací, jež je nutnou spojnicí k dalšímu vývoji hry, ale slabinou, byť je současně předností, je herecká konformita. Nemohu říci, že by i aktéři vedlejších rolí stáli v pozadí mého celkového dojmu, ale současně nemohu říci, že bych mohl některý výkon vydzvihnout nad ostatní. Opakuji, herecké provedení téměř dokonalé a profesionální, ale nic víc. Ve hře chybí skutečný náboj, elektrizující emoce a tak přechody mezi ironií, hysterií a zase ironií působí poněkud nevěrohodně. Ostatně nevěrohodná je i Stoppardova lidská analýza. Navenek sice působí velmi duchaplně a inteligentně, což je ostatně samotnou podstatou hry - ukázat sám sebou proklamovanou duchaplnost a inteligenci jen jako vnější hru a divadlo pro ostatní, nad kterým ztrácím kontrolu a stávám se jenom dalším z herců. Ale postavám chybí krom posedlosti jakákoliv lidskost, nevyvíjejí se a víc než lidi připomínají loutky. Jistě uznávám, že tato hra je určitou kvadraturou kruhu, kde se na pozice jednotlivých postav, autorova záměru a pochopení diváka lze dívat z protilehlých stran tak, že v konečném důsledku nelze určit, kdo je důvtipnější a kdo hloupější, a kterýkoliv z těchto pohledů se dá ironicky negovat.

Celkově je můj dojem veskrze pozitivní a hru rozhodně doporučuji, už proto, že můj pohled je čistě subjektivní a zmíněné nedostatky spíš plynou z konzervativnosti Městského divadla jako takového a můžou tedy být svým obvyklým divákem brány jako klad. Ostatně, jeden z důvodů mého lehkého zklamání, bylo očekávání, že se představení ponese v duchu experimentálního studia Marty, které minimálně loňskou sezónu štěstí na mimořádné talenty, což ostatně dosvědčuje obsazení jednoho z nich, Jiřího Hájka, do role Romea v rámci Shakespearovských slavností. Ale Veronika Poláčková, jež pro mne byla určitým pokračováním Marty, se sice neztratila, ale i její výkon v Arkádii stojí daleko za výkony, jež předváděla ve zcela jiném duchu naladěné Martě.

Ve své kritice jsem záměrně pominul interpretaci děje hry, jednak proto, že stojí v pozadí a jednak je děj natolik zauzlený, že by více zmátla, než napověděla.

Autor: Tom Stoppard

Obsazení:

Thomasina Coverlyová: Veronika Poláčková nebo Evelína Jirková, Septimus Hodge: Viktor Skála, Jellaby: Josef Jurásek, Ezra Chater: Jan Mazák, Richard Noakes: Zdeněk Junák, Lady Croomová: Irena Konvalinová, Kapitán Brice: Igor Ondříček, Hana Jarvisová: Alena Antalová, Chloe Coverlyová: Pavla Ptáčková, Bernard Nightingale: Martin Havelka, Valentin Coverly: Petr Štěpán, Gus Coverly: Pavel Hýža, Augustus Coverly: Michael Beran nebo Lukáš Kantor

Režie: Roman Polák

Scéna: Jaroslav Milfajt

Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková

Dramaturgie: Jiří Záviš a Ladislav Stýblo

Premiéra: 4. a 5. září 2004 v Městském divadle Brno