V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ambrózie je v původním významu řeckých bájí jiný výraz pro pokrm Bohů, který jim dával nesmrtelnost a věčnou mladost. V pozdějším období se ambrózií nazýval podzimní svátek na počest opilého boha Dionýsa. Současný německý dramatik Roland Schimmelpfennig pak Ambrózií nazval svou jednoaktovou črtu s podtitulem Dionýská slavnost na začátku 21. století , jež je opileckou seancí šestice mužů a jedné ženy. Tuto hru pak na sklonku roku 2010 nastudovalo pražské Divadlo na zábradlí a to ve svém nejsilnějším hereckém osazení v čele s Igorem Chmelou, Jiřím Ornestem, Pavlem Liškou, Petrem Čtvrtníčkem a Miloslavem Mejzlíkem.

Vlastní hra nemá žádný děj, ani nosnou myšlenku a skládá se útržků vzájemně nenavazujících monologů - mezi sedmicí zúčastněných pitky, které dále doplňuje unavená servírka a zoufalá manželka jednoho z „hrdinů“ je úspěšný obchodník, pivař, důchodce a další neidentifikovatelné osobnosti, kteří před životem „tam venku“ dávají přednost tomu, vysedávat do ranních hodin v zakouřené putyce té nejhorší kategorie. - Proč to dělají se ve však hře nedozvíme a nedozvíme se toho ani o moc víc o souvislosti mezi tímto Schimmelpfennigovým textem a dionýskou slavností.

Dramatický text neskýtá žádné objevné myšlenky, vzájemná interakce herců je díky pronášení pouhých monologů minimální a tak celá hra, jež bez přestávky trvá celých 100 minut, má jen dvě místa, kdy je divák vytržen z rozprostírající se nudy - první je vyprávěná scénka ze záchodků, kde si jeden z účastníků pitky, Gubig v podání Ivana Luptáka rozbije nos a následně se na jevišti svlékne donaha, vleze si pod stůl, kde již zůstane po celý zbytek inscenace, a dále je to monolog Heringa hraného Igorem Chmelou, jenž hře poskytuje alespoň nějaký smysluplný závěr.

Ambrózie tedy v žádném případě nepůsobí jako vyzrálý dramatický text a bylo-li dramaturgickým záměrem Divadla Na zábradlí nastudovat hru právě od, u nás prakticky neznámého, Rolanda Schimmelpfenniga, myslím, že mohlo sáhnout k několika jiným v jeho rodném Německu mnohem úspěšnějším hrám. Bylo-li pak v dramaturgickém záměru očekáváno, že hru bude provázet jisté jiskření, improvizace jednotlivých herců či hra bude mít kontakt s publikem, zůstalo to v režii Davida Czesanyho, jenž jinak jednoznačně patří k oporám Divadla Na zábradlí, neuskutečněno. A tak asi jediným, co hru dokázalo oživovat, byl návrh scény od Petra Nováka, která se skládala z velkého stolu na otáčivém jevišti a velkého nad tento stůl nakloněného zrcadla.