V noci jsem snil, že jsem motýlem

Koncem června 2013 skončila v divadle Na zábradlí nejenom divadelní sezóna, ale také dvě desetiletí dlouhá éra ředitelky Doubravky Svobodové, kdy se na místě uměleckého šéfa vystřídali nejpřednější osobnosti českého divadla Petr Lébl a J. A. Pitínský, ale i další osobnosti v čele s režisérem Jiřím Pokorným, hercem a režisérem Jiřím Ornestem, dramaturgyní Ivanou Slámovou a v posledních třech sezónách i uměleckým vedoucím Davidem Czesanym. Ale přes poměrně časté střídání vedoucích osobností si divadlo Na zábradlí uchovalo svou specifickou atmosféru a jednoznačně patřilo mezi nejpřednější české divadelní scény. Přesto divadlo postrádalo dlouhodobější koncepci, kdy jednotlivá představení z posledních let působila nahodile bez zařazení se do vyššího celku. A proto výběr nového uměleckého vedení v čele s ředitelem, uměleckým vedoucím, hlavním režisérem ale i s tím spojenou obměnou herců, byla sledována se zvýšeným zájmem a konečná sázka nakonec padla na ansámbl brněnské Reduty, vedlejší to scény kvalitativně velmi chabého Národního divadla v Brně, kdy však zejména trio ředitel Petr Štědroň, dramaturgyně Dora Viceníková a hlavní režisér Jan Mikulášek v průběhu několika let vydupalo z této původně velmi okrajové a provinční scény nejprogresivnějších scén u nás, což bylo odbornou veřejností kvitováno se souhlasem i zvědavostí, jak se dokáží poprat na nejpřednější pražské scéně, kdy vynikat v Brně zdaleka neznamená ani průměrnou kvalitu v Praze.

Ezra Pound je dnes interpretován jako nejlepší básník 20. století, renesanční vzdělanec s dnes již nedosažitelným intelektuálním záběrem, překladatel poezie z klasické čínštiny či ze středověké italštiny, ale též jako válečný zločinec či primitivní antisemita. Jeho vrcholné a nedokončené dílo Cantos, na kterém pracoval skoro půlstoletí mezi roky 1915 až 1962, je pak považováno za nesrozumitelné, nečitelné a pro mnoho historických odkazů i za zcela neinterpretovatelné. Divadlo na zábradlí se však o interpretaci této mohutné a obsáhlé básně přesto pokusilo, avšak výsledná inscenace dopadla velmi podobně jako její básnická předloha - tedy jako nepochopitelné pro do hloubky nezasvěceného diváka tak, že ten z diváků, kdo na představení přicházel pouze s povrchní povědomím o osobnosti a díle Ezry Pounda, byl z představení rozčarován tím, že krom úvodní scény z blázince, jež měla připomínat Poundův dvanáctiletý pobyt v ústavu pro choromyslné, ani vzdáleně nepochopil, o čem hra vlastně pojednává.

Jako druhou premiéru letošní sezóny 2012/2013 uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí hru Bertolta Brechta Život Galileiho a to v upravené režijní koncepci Davida Czesanyho, jenž hru zkrátil, zeštíhlil o několik vedlejších postav a zejména pak převedl děj z renezanční Padovy a Florencie do současné hi-tech reality.

Osudy ztraceného dramatu Antona Pavloviče Čechova, jenž bývá vzhledem k absenci názvu uváděn pod nejrůznějšími jmény à la Platonov, Hra bez názvu nebo Bez otce, by vydaly na samostatnou divadelní hru. - Čechov drama napsal pravděpodobně někdy v průběhu let 1877 až 1878, v době kdy ještě ani nedokončil gymnázium, ba jako autor doposud stvořil jen několik drobných humoristických textů. Drama Platonov bylo v tomto ohledu jednoznačným krokem na zcela neznámou půdu a to ať již v kontextu dosavadního Čechovova díla velmi drobného povídkového charakteru, tak v kontextu světových dějin dramatu, které Čechov předběhl hned o několik desetiletí. Anton svůj „studentský výtvor“ (který dnes můžeme směle zařadit mezi to nejlepší, co bylo kdy napsáno) nejprve poslal svému bratrovi Alexandrovi a to pravděpodobně na jaře či v létě roku 1978. Ten však tento realistický ba až naturalistický text, jenž možná jako nejlepší text vůbec velmi věrně zachycuje ducha a atmosféru oné doby, jednoznačně odmítl jako falešnou přetvářku. Ze vzpomínek Antonova mladšího bratra Michaila, jenž pořídil dvě kopie textu pro carskou cenzuru, však víme, že se Anton přesto pokusil text nabídnout populární herečce oné doby Marii Nikolajevně Jermilovové, která jej však přirozeně, pravděpodobně bez čtení, odmítla. Anton poté ony dvě kopie roztrhal a text na čtyřicet let upadl v zapomnění a to až do roku 1923, kdy byl objeven původní originál, ale bez titulní strany, kde byl uveden název dramatu.

Doc je vědec a nejpřednější odborník na organickou chemii. Je ale krize, základní výzkum byl místní chemičkou označen za nerentabilní a Doc musí pracovat jako taxikář. Boss je zase nejpřednější zločinec ve městě, má však problém s tím, že jej ekonomicky ruinuje likvidace těl zavražděných obětí. Slovo tedy dá slovo a Doc ve své někdejší laboratoři pět pater pod zemí zřídí krematorium, kde dovezené mrtvoly rozpouští na vodu a prvočinitele, jež poté spláchne do kanalizace.

Nejvýznamnější český dramatik 2. poloviny 20. století a hned po Karlu Čapkovi nejvýznamnější český dramatik vůbec, Václav Havel, působil jako kulisák v Divadle ABC, jako režijní asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských ale zejména je spjat s jedním z nejmenších, počítáno co do počtu sedadel i velikosti souboru, a současně i jedním z největších, co do svého uměleckého vlivu, historie i renomé, pražských divadel - Divadle Na zábradlí. V roce 1960 zde na pozvání Ivana Vyskočila začínal jako kulisák, po absolutoriu DAMU pak jako dramaturg. V prosinci roku 1963 zde bylo uvedeno Havlovo vůbec první drama Zahradní slavnost, v červenci roku 1965 Vyrozumění a v dubnu roku 1968 Ztížená možnost soustředění. Vedle režiséra Jana Grossmanna tak Václav Havel byl tou nejvýznamnější osobností divadla Na zábradlí, jež v 60. letech tvořilo absolutní divadelní špičku celého evropského divadla.