V noci jsem snil, že jsem motýlem

Národní divadlo, respektive její činoherní nová scéna, se dle vlastní koncepce snaží o uvádění moderního dramatu - a příspěvkem k této snaze je i uvedení 55 let staré hry Nosorožec od francouzsky píšícího dramatika rumunského původu Eugène Ionesco. Současnost a určitou světovost mělo představení dodat i mezinárodní složení uměleckého týmu v čele s rumunským režisérem inscenace Gáborem Tompa, návrh scéna pochází od německého scénografa rumunského původu Helmutha Stürmera, kostýmy navrhla rumunská kostymérka Carmencita Brojboiu, masky vytvořila maďarská návrhářka Ilona Varga Járó a autor hudby je rumunský skladatel Vasile Sirli. Světovost však ale narušuje herecké obsazení, ve kterém se vsadilo na osvědčené tváře a členy činoherního souboru Národního divadla v čele s Davidem Prachařem, Václavem Postráneckým a Ondřejem Pavelkou.

Nosorožec již dávno není provokativní drama jakým bylo v 50. či 60. letech a dnes patří mezi konzervativní klasiku. Proto by se dalo očekávat, že se režisér inscenaci pokusí nastudovat v nové interpretaci, zesoučasní ji či v představení pro diváka objeví nový rozměr. Ale o nic takového se na půdě Nové scény Národního divadla ani nepokusili - v předtavení sice nejsou žádné evidentní chyby, proti kterým by se dalo konkrétně bojovat, avšak na straně druhé je představení zcela nudné, fádní a nemá co říci. Oživení v často velmi monotónně přednášených textech představuje velmi zajímavý návrh scény Helmutha Stürmera či návrh masek od Ilony Járó, jež jednoznačně patří k těm nejlepším návrhům, jež lze v českých divadlech shlédnout, ale vše dokonale zabíjejí nemastné a neslané herecké výkony. - Staří mazáci à la Prachař, Postránecký či Pavelka si jedou svůj herecký standard, který však dnes stačí jen pro úroveň filmu či seriálu, a ostatní naopak zbytečně přehrávají či do svých rolí dávají přílišnou energii, jež ale neladí s mdlým výkonem hlavních postav.

V konečném účinku pak hra působí příliš rozvláčně, nemá moment překvapení, ale ani vtip či onen obligátní nádech absurdnosti. Ve hře chybí celková propracovanost, kdy naopak působí čistě řemeslně. A chybí jí i to nejdůležitější a to je současné téma, se kterým by hra rezonovala a které by hře dávalo vyšší smysl. Takto inscenace skončí bez jednoznačné pointy a vlastně i bez závěru.

Bez bližší znalosti poměrů, za kterých byla hra nastudována, můžu jen spekulovat, proč inscenace dopadla tak, jak dopadla. - Režisér Gábor Tompa má za sebou velkou mezinárodní zkušenost a můžu se jen dohadovat, zda mu jen nesedlo přeci jen velmi konzervativní prostředí Národního divadla, zda nastaly komunikační problémy, kdy režisér nemluvil česky a herci proto neporozuměli, nepochopili a následně neztvárnili režijní záměr. Zda nebylo málo času na přípravu a zkoušky. Nebo se prostě celé představení odfláklo s tím, že obvyklý divák Národního divadla to prostě nepozná.