Kategorie
24. Duben 2008
Arthur Lee Kopit, jak již asi vášnivému čtenáři napovídá i sám název jeho nejúspěšnější hry,
více experimentoval než by se snažil psát na ruku "serióznímu" diváku, ale pod jemným satirickým nátěrem se skrývala
nemilosrdná kritika samolibé společnosti padesátých let.
Narodil se 10. května 1937 v New Yorku jako Arthur Lee Koenig, ale později převzal jméno po druhém manželovi
své matky. Při studiu na Harvardu se zapsal i do kurzu moderního divadla, kterému se dále již plně oddal. Po několika
krátkých hrách se přihlásil do dramatické soutěže a odjel na stipendijní studium do Evropy, kde během pěti týdnů
sepsal absurdně-groteskní hru Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak
smutno[1], v jejímž podtextu se vysmíval antisexuálním a spasitelským
tendencím jdoucích přes mrtvoly, jež byla oceněna jako nejlepší hra roku 1962.
V posměvačné kritice jde ještě dále ve své hře Indiání[2],
která na téma cirkusu Buffala Billa a rozdělení na ty "dobré" a "zlé" odkrývá skutečnou podstatu genocidy
nejen při dobývání západu, ale i zvěrstev američanů při pokusu o okupaci Vietnamu a bombardování jihovýchodní Asie,
s trasparenty a proklamacemi s komunistickým strašákem, v jehož pozadí stála a stojí vždy jen lidská hamižnost.
Následovalo několik let oddychu, ve kterých namísto psaní experimentoval s různými divadelními
"tvary" a v jednom z těchto pokusů v roce 1972 zapojil do dění celé město.
Když Kopitův otec v roce 1976 utrpěl záchvat mrtvice v jejímž důsledku se mu silně zadrhávala řeč,
nechal se inspirovat k vrcholněmé dílu "Perutě"[3] plnému
vnitřních monologů a nesrozumitelného mumlání, za které byl po Indiánech podruhé nominován na Pultizerovu
cenu.
Je velmi chválihodné, že se Kopitových náročných experimentálních textů chopilo i Brněnské
studenstké divadlo JAMU Marta[4], jehož realizace si jistě nezadá
ani s tou Broadwayskou[5]. V hlavní roli Paní Rosepettle
září mistrovská Eva Ventrubová, k jejímuž výkonu nemohu najít přiměřené srovnání v žádné z oficiálních hereckých
mistryň. Svým strhujícím a úchvatným výkon nám dává poznat, že její herecká hvězda vychází do plné záře, ale tím
nikterak nechci naznačit, že by snad její kolegové - Jiří Hájek (Johnathan Rospettle), Petra Nakládalová (Rozálie),
Tomáš Dastlík (Admirál Roseabove), Roman Groszmann (Tatínek), … - za jejím výkonem jakkoliv zaostávali, ba naopak,
mohu s klidným svědomím říci, že všechna představení Marty mají výborné herecké obsazení a stoprocentní výkony, ale
hra Tatínku, ubohý tatínku je partiturou pro jednoho herce a Eva Ventrubová se jí chopila s
mistrovským umem.
Nemohu si neodpustit poznámku, že kvalita představení Marty je dána vysokou koncentrací talentů
na jedněch prknech, které se vzájemně doplňují a umocňují celkový dojem, což v "běžném" divadle není možné a na
jednoho dobrého herce v něm běžně připadají dva průměrní.
Samotná hra Tatínku, ubohý tatínku se odehrává v raných poválečných letech v jednom luxusním hotelu na Kubě,
do kterého se ubytovala nesnesitelná a panovačná paní Rosepettle společně se svým zakřiknutým, melancholickým a nevyvinutým synem
Johnathanem, jehož jedinou životní radostí, kterou mu jeho majetnická a žárlivá matka dovolila, byly sbírky známek, mincí a knih, které
mu však nic neříkají. Raději potají, když jeho matka navazovala kontakt s admirálem Roseabovem vlastnícím největší jachtu, která kdy plula
po všech oceánech, nebo když po půlnoci rušila milující se páry na pláži, pozoroval na balkóně, kde krmil matčiny masožravé rozstliny,
protože jinak by na slunce nemohl, krásnou vychovatelku Rozálii. Střeživá matka velmi záhy zpozoruje objekt zájmu svého syna, který si za
tímto účelem potajmu vyrobí i dalekohled, a pozve Rozálii na návštěvu, ale jen za účelem, aby ji mohla před synem zhanit a ukázat mu, že
všechny ženy jsou kurvy.
Zamilovaný admirál si sice velmi záhy začíná uvědomovat nebezpečí, které mu hrozí ze strany "černé vdovy" paní Rosepettle,
která si v šatníku uchovává svého mumifikovaného manžela, kterého zabila, protože měla pocit, že je ve vlastnictví jiné ženy. Od svatební noci,
jediné noci lásky v jejím životě, ze které se před ním v utajení narodil i syn Johnathan, manžela nocconočně střežila, aby se dopátrala
zdroje jeho mimořádné ošklivosti a odpudivosti, ale ten nikdy neřekl ani slovo. Po čase, když se z něj stal milionář, našel vzájemné
zalíbení ve své sekretářce, která byla ještě ošklivější než on sám. Jako by to bylo samozřejmé, začala jí paní Rosepettle ustýlat v posteli
svého manžela, ale dál hlídala jeho sny. Až konečně řekl jméno své milenky, nejpádnější to důkaz pro jeho smrt.
To vše si admirál uvědomoval, ale zbaven mrvou krásou veškeré vlastní vůle, již jen mlčky, po boku mrtvého manžela shlížel,
na mrtvolu Rozálie, kterou Johnathan uškrtil v milostném obětí - byla to přeci jen flundra a matka, se svou pokřivenou sexualitou a vztahem
k lidem, které je potřeba chránit před hříchem, byla jeho jediným zdrojem hodnot a rozlišení toho, co je správné.
Použitá literatura:
- Divadelní program hry Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno, Marta: Brno, 2004.
- Internet Broadway Database, www.ibdb.com.
- Colby, www.colby.edu.
[1] Oh Dad, Poor Dad, Mama's Hung
You in the Closet and I'm Feeling so Sad.
[2] Indians.
[3] Wings
[4] Premiéra 1, února 2004.
[5]
Kopitovo dílo zinscenované na Broadway (název, autorství, produkce):
Nine | dle knihy Arthura Kopita | 10. dubna 2003 - 14 prosince 2003 |
High Society | dle knihy Arthura Kopita | 27. dubna 1998 - 30. srpna 1998 |
End of the World | autor Arthur Kopit | 6. květen 1984 - 2. červen 1984 |
Ghosts | dle adaptace knihy Arthurem Kopitem | 30. srpna 1982 - 2. října 1982 |
Nine | dle knihy Arthura Kopita | 9. květen 1982 - 4. říjen 1984 |
Wings | autor Arthur Kopit | 28. leden 1979 - 5. květen 1979 |
Indians | autor Arthur Kopit | 13. říjen 1969 - 3. leden 1970 |
Oh Dad, Poor Dad, Mama's Hung You in the Closet and I'm Feeling so Sad | Autor Arthur Kopit | 27, srpen 1963 - 5. říjen 1963 |