V noci jsem snil, že jsem motýlem

Arthur Lee Kopit, jak již asi vášnivému čtenáři napovídá i sám název jeho nejúspěšnější hry, více experimentoval než by se snažil psát na ruku "serióznímu" diváku, ale pod jemným satirickým nátěrem se skrývala nemilosrdná kritika samolibé společnosti padesátých let.

Narodil se 10. května 1937 v New Yorku jako Arthur Lee Koenig, ale později převzal jméno po druhém manželovi své matky. Při studiu na Harvardu se zapsal i do kurzu moderního divadla, kterému se dále již plně oddal. Po několika krátkých hrách se přihlásil do dramatické soutěže a odjel na stipendijní studium do Evropy, kde během pěti týdnů sepsal absurdně-groteskní hru Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno[1], v jejímž podtextu se vysmíval antisexuálním a spasitelským tendencím jdoucích přes mrtvoly, jež byla oceněna jako nejlepší hra roku 1962.

V posměvačné kritice jde ještě dále ve své hře Indiání[2], která na téma cirkusu Buffala Billa a rozdělení na ty "dobré" a "zlé" odkrývá skutečnou podstatu genocidy nejen při dobývání západu, ale i zvěrstev američanů při pokusu o okupaci Vietnamu a bombardování jihovýchodní Asie, s trasparenty a proklamacemi s komunistickým strašákem, v jehož pozadí stála a stojí vždy jen lidská hamižnost.

Následovalo několik let oddychu, ve kterých namísto psaní experimentoval s různými divadelními "tvary" a v jednom z těchto pokusů v roce 1972 zapojil do dění celé město.

Když Kopitův otec v roce 1976 utrpěl záchvat mrtvice v jejímž důsledku se mu silně zadrhávala řeč, nechal se inspirovat k vrcholněmé dílu "Perutě"[3] plnému vnitřních monologů a nesrozumitelného mumlání, za které byl po Indiánech podruhé nominován na Pultizerovu cenu.

Je velmi chválihodné, že se Kopitových náročných experimentálních textů chopilo i Brněnské studenstké divadlo JAMU Marta[4], jehož realizace si jistě nezadá ani s tou Broadwayskou[5]. V hlavní roli Paní Rosepettle září mistrovská Eva Ventrubová, k jejímuž výkonu nemohu najít přiměřené srovnání v žádné z oficiálních hereckých mistryň. Svým strhujícím a úchvatným výkon nám dává poznat, že její herecká hvězda vychází do plné záře, ale tím nikterak nechci naznačit, že by snad její kolegové - Jiří Hájek (Johnathan Rospettle), Petra Nakládalová (Rozálie), Tomáš Dastlík (Admirál Roseabove), Roman Groszmann (Tatínek), … - za jejím výkonem jakkoliv zaostávali, ba naopak, mohu s klidným svědomím říci, že všechna představení Marty mají výborné herecké obsazení a stoprocentní výkony, ale hra Tatínku, ubohý tatínku je partiturou pro jednoho herce a Eva Ventrubová se jí chopila s mistrovským umem.

Nemohu si neodpustit poznámku, že kvalita představení Marty je dána vysokou koncentrací talentů na jedněch prknech, které se vzájemně doplňují a umocňují celkový dojem, což v "běžném" divadle není možné a na jednoho dobrého herce v něm běžně připadají dva průměrní.

Samotná hra Tatínku, ubohý tatínku se odehrává v raných poválečných letech v jednom luxusním hotelu na Kubě, do kterého se ubytovala nesnesitelná a panovačná paní Rosepettle společně se svým zakřiknutým, melancholickým a nevyvinutým synem Johnathanem, jehož jedinou životní radostí, kterou mu jeho majetnická a žárlivá matka dovolila, byly sbírky známek, mincí a knih, které mu však nic neříkají. Raději potají, když jeho matka navazovala kontakt s admirálem Roseabovem vlastnícím největší jachtu, která kdy plula po všech oceánech, nebo když po půlnoci rušila milující se páry na pláži, pozoroval na balkóně, kde krmil matčiny masožravé rozstliny, protože jinak by na slunce nemohl, krásnou vychovatelku Rozálii. Střeživá matka velmi záhy zpozoruje objekt zájmu svého syna, který si za tímto účelem potajmu vyrobí i dalekohled, a pozve Rozálii na návštěvu, ale jen za účelem, aby ji mohla před synem zhanit a ukázat mu, že všechny ženy jsou kurvy.

Zamilovaný admirál si sice velmi záhy začíná uvědomovat nebezpečí, které mu hrozí ze strany "černé vdovy" paní Rosepettle, která si v šatníku uchovává svého mumifikovaného manžela, kterého zabila, protože měla pocit, že je ve vlastnictví jiné ženy. Od svatební noci, jediné noci lásky v jejím životě, ze které se před ním v utajení narodil i syn Johnathan, manžela nocconočně střežila, aby se dopátrala zdroje jeho mimořádné ošklivosti a odpudivosti, ale ten nikdy neřekl ani slovo. Po čase, když se z něj stal milionář, našel vzájemné zalíbení ve své sekretářce, která byla ještě ošklivější než on sám. Jako by to bylo samozřejmé, začala jí paní Rosepettle ustýlat v posteli svého manžela, ale dál hlídala jeho sny. Až konečně řekl jméno své milenky, nejpádnější to důkaz pro jeho smrt.

To vše si admirál uvědomoval, ale zbaven mrvou krásou veškeré vlastní vůle, již jen mlčky, po boku mrtvého manžela shlížel, na mrtvolu Rozálie, kterou Johnathan uškrtil v milostném obětí - byla to přeci jen flundra a matka, se svou pokřivenou sexualitou a vztahem k lidem, které je potřeba chránit před hříchem, byla jeho jediným zdrojem hodnot a rozlišení toho, co je správné.