V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jana Janěková se přes relativně značný počet televizních, filmových ale i divadelních rolí zapsala do povědomí širší divácké obce zejména svým hereckým „výkonem“ v někdejším pokusu televize Nova o americký sitcom v českém hávu, Nováci. Méně známé je pak již v posledních letech dominantnější specializace, co by divadelní režisérky a příležitostné dramaturgičky, kdy krom scén regionálních moravských divadel působí zejména jako vedoucí pedagožka, potažmo umělecká vedoucí, ateliéru muzikálového herectví divadelní fakulty JAMU v Brně.

Mělo-li se představení Dobrý bůh z Manhattanu, které svou premiérou v září otevírá celou divadelní sezónu absolventského ročníku divadelní fakulty JAMU v Brně, stát pomyslným šperkem, jež by svou nabroušeností a leskem dokázalo strhnout diváka tak, aby se věrně vracel na místo činu a oddaně zhlédl zbylých 7 premiér, pak výsledný dojem silně zaostal. Ba, nebýt faktu, že jsem inscenaci Dobrý bůh z Manhattanu shlédl až jako druhé v pořadí po mimořádně kvalitně nastudované Porutugálii, dost možná, že bych zůstal odrazen od všech dalších pokusů a letošní produkci Studia Marta zcela vynechal.

Kvalita představení studentského divadla Studio Marta, na jehož prknech se každoročně představuje aktuální absolventský ročník z jednotlivých oborů divadelní fakulty JAMU, do značné míry stojí i padá na kvalitách pedagogického vedení. U muzikálového představení pak tento předpoklad platí více než dvojnásob, bohužel však s tím negativním dovětkem, že drtivá většina muzikálových představení vesměs končí naprostou katastrofou spočívající v nedostatečném nastudování, absenci tvůrčího přístupu a zejména velmi chabou dramaturgií.

Dvě divadelní premiéry her od stejného autora, v podání stejného režiséra a navíc v rozmezí jednoho měsíce, by bylo i přes zvuk jmen svých autorů, a to ať již Williama Shakespeara na straně dramatika, Oxany Smilkové jako režisérky, tak tvůrčího prostředí divadelního Studia Marta, smrtící kombinací, kdy se Hra na Leara s premiérou 4. září s Komedií omylů s premiérou 1. října opravdu překrývá.

Snad právě proto, že Dea Loher k nám dorazila s více než desetiletým zpožděním za světovými scénami, je nyní o to více hrána tak, že by ji šlo označit za aktuálně jednu z nejhranějších autorek současnosti. Ovšem ruku v ruce nelze nedodat, že Dea Loher je právě pro oněch osudných deset let, již dávno a mnohými překonána a zařadit ji na repertoár Studia Marta, tedy byť studentského přec jen moderního divadla, je tak trochu krok zpátky, zvlášť když její v pořadí „druhotina“ Tetování neměla nikdy krom onoho prvku prvotního šoku z doposud tabuizovaného tématu nic říci. Toť vše je navíc umocněno i loňskou premiérou Rodinné oslavy, jež si v tématu incestu poradilo přeci jen o několik řádů lépe.

Martin Crimp se svým absurdním dramatem reflektujícím odvrácenou část naší nejžhavější současnosti je právě jedním z oněch autorů, kterých se současnému českému divadlu zcela nedostává. Krok divadla Studio Marta v této sezóně nastudovat, po loňských Pokusech o její život, jež v progresivní režii Hany Mikoláškové otevřely zcela nové možnosti divadelní koncepce, již druhou Crimpovu hru Story, označit jako čin pro mnohá další divadla inspirativní, ne-li v českých poměrech, kde se stále sází na divácky osvědčené tituly i dramatickou koncepci, vizionářský.