V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jsem si vědom, že budu ze všech stran kamenován, nicméně v souladu se svým svědomím jsem nucen počin Dode´s-ka den prohlásit za bezprecedentně nejlepší film Akiry Kurosawy a to bez ohledu na fakt, že v Japonsku, jako ostatně i u českého diváka zcela propadl, ba Kurosawa při něm prodělal finanční úpadek tak, že o dokončení filmu se postarala jen operativní koprodukce dalších tří japonských režisérů (Kinoshita, Kobayashi a Ichikawa), ba Kurosawa se po neúspěchu snímku zcela psychicky zhroutil a rok po natočení filmu spáchal demonstrativní sebevraždu tím, že si na třicetkrát! podřezal žiletkou zápěstí.

Mnohem lépe, ba u Kurosawy se dá říci že tradičně, byl snímek přijat u diváka amerického, kdy byl Dode´s-ka den nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film, nicméně plného uznání se Kurosawovi dostalo až v roce 1975, kdy byl po několika nominacích, s obrovskou celosvětovou popularitou, kdy zvláště jeho Sedm samurajů je všeobecně považováno za jeden z nejlepších filmů všech dob, a s primátem asi nejvíce kopírovaného filmového tvůrce, kdy v Kurosawově filmografii takřka nenaleznete snímek, jež by nebyl inspiroval i několik dalších „cover“ verzí, byl za snímek Děrsu Uzala konečně oceněn Oscarem.

Kurosawovu filmografii lze rozdělit na dvě tématické části: část historickou, ve které se Kurosawa vesměs vrací do japonské historie (byť do této části patří i například dva snímky inspirované Williamem Shakespearem, konkrétně dramaty Král Lear a Macbeth), jež jsou pro svou tématiku samurajů, velkolepé bojové scény, ale i osobnost charismatického Kurosawova dvorního herce Toshirô Mifuneho velmi oblíbené u diváckého publika; a část psychologickou, kam mimo jiné patří i díla inspirované dramatem Maxima Gorkého Na dně či románem Fjodora Dostojevského Idiot, které již pro absenci chytlavé zápletky, potažmo dramatický spád děje, zdaleka nalákají takové masy diváků.

A právě do této druhé psychologické kategorie patří i Kurosawův „propadák“ Dode´s-ka den, jež do určité míry rozvíjí téma zmíněného snímku z roku 1957, Na dně, ovšem dovedené do naprosté dokonalosti. Dode´s-ka den má krom oné negativní příchutě několik dalších primátů - jedná se o první barevný Kurosawův snímek, což Kurosawa dovedl využít k naprosté dokonalosti a barevné kompozice jsou jednou z velkých předností snímku; a současně je to po delším období prvním snímek bez Toshirô Mifuneho, což lze v do určité míry brát též jako přednost, protože Mifune své herecké kolegy převyšoval hned o několik řádů a veškerou pozornost strhával jen na sebe, což by právě ve filmu typu Dode´s-ka den, složeného z prolínajících se mikropříběhů s výsekem všedního dne obyvatel slamu na okraji poválečného Tokia, bylo bráno na obtíž.

Pokusů o sociální sondu ze dna společnosti vzniklo ve filmové historii přehršel, avšak všechny takřka bez výjimky skončily v propadlišti dějin, protože více než citlivost a vnímavost byla jejich společným jmenovatelem křečovitá pompéznost i záměr tlačit na divákovy city. Kurosawa svůj excelentní do všech detailů zpracovaný snímek uchopil spíše jako hořkou komedii tak, že se ve svém záměru vyhnul jakémukoliv náznaku patosu a současně časovým posunem do minulosti (konkrétně se děj odehrává na konci 40. let minulého století) a vyvaroval se i aktuálním, avšak v čase snadno vyprchávajícím tématům.

Jako ostatně velká část Kurosawova díla i Dode´s-ka den se „dočkal“ své předělávky v béčkovém snímku Jamese Muroa Street Trash z roku 1987.