V noci jsem snil, že jsem motýlem

Asi netřeba zvlášť zdůrazňovat, že Akira Kurosawa je pro evropského diváka extrémně těžký filmový tvůrce a u jeho filmů je zapotřebí přistoupit na zcela odlišný způsob vyprávění, ve kterém je před vlastním dějem upřednostněna vizuální stránka, s důrazem na takřka výtvarné zpracování scény i kostýmů, dokonale nastíněnou atmosféru i expresionistické herectví. Kurosawa nenechává sebemenší detail všanc pouhé náhodě a naopak své snímky vede v přísně střežené linii. U Kurosawy též není dominantní a prvoplánovité myšlenkové pozadí, kdy byť mají jeho filmy filozofický podtext, děje se tak zdánlivě mimoděk a neplánovaně.

A právě do podoby vizuálně zcela mistrovsky pojatého snímku s dlouhými záběry kamer, expresionistickým herectvím čistě pomocí obličejové mimiky i velmi primitivním a až těžkopadným tokem děje Kurosawa převedl klasické drama Williama Shakespeara Macbeth jako Krvavý trůn. Co se dějové linie i úlohy hlavních postav týče, Kurosawa se od Macbetha, snad až na přílišnou mírumilovnost Taketoriho Washizu a přílišnou krutost paní Asaji Washizu, prakticky neodchýlil, přesto však svým géniem dokázal převyprávět zcela odlišný příběh plně zapadající do kontextu jak japonské kultury tak zejména pro Kurosawu zcela typické filmové zpracování, jež snoubí surovost s poetikou a primitivnost s rozjímavostí. A ač je Kurosawa režijním géniem, značná část kvalit jeho snímku stojí na jeho dvorním herci Toshirô Mifune, jehož charisma i obrovská síla osobnosti dává celému Krvavému trůnu autentický dojem.