V noci jsem snil, že jsem motýlem

Filmy Akiry Kurosawy lze rozdělit do dvou základních kategorií - na snímky historické na snímky reflektující sociální tématiku, pro kterou je film Žít příklad snad vůbec nejukázkovitější. Svůj scénář příběh, převedený do poválečného Japonska, založen na motivy povídky autority vůbec nejvyšší - Lva Nikolajeviče Tolstého.

Sám Akira Kurosawa Opilého anděla charakterizoval jako jednoznačný kvalitativní předěl ve svém díle, parafrázovaně řečeno jako svůj první film, jenž skutečně pramenil z jeho nitra. Opilý anděl je však významný hned z několika dalších aspektů: Pro světovou kinematografii znamenal začátek vůbec nejzdařilejší spolupráce dvojice režisér - herec, tj. Akira Kurosawa - Toshirô Mifune. Z hlediska kinematografie japonské se jedná o první kritický pohled na poválečné Japonsko se zobrazením sociální bídy, nadvlády zločineckých gangů ale i všudypřítomnou korupci.

Asi ne náhodou je téma atomového výbuchu v japonské kinematografii přítomno jako jedno z opakovaně nejvíce zpracovávaných témat. Akira Kurosawa, jakožto nejlepší japonský filmový tvůrce všech dob, se k tomuto tématu vyjadřuje hned nadvakrát: ve svém relativně raném snímku z roku 1955, Žiji ve strachu, a podruhé se k němu vrací až v samotném závěru svého života i díla, v jednom ze svých Snů z roku 1990.

Ichi The Killer není typem snímku určeným pro širokou veřejnost, ba přeexponované násilné scény, na kusy rozsekaná lidská těla, mučení, řezání, polévání rozpáleným fritovacím olejem, napichování na háky, to vše tvoří celek, který nevyžaduje ani tak silné nervy jako inteligenci a odstup, aby bylo možné vychutnat si skutečný podtext - parodii s velmi vyhraněným humorem až na dřeň, který lze shrnout v životní tužbě sado-masochistického psychopata Kakihary: těším se, že má smrt bude hodně bolet.

V Kurosawově filmografii Rudovous předznamená hned několik milníků: poslední film s charismatickým Toshirô Mifunem, jež je jako herec spojen s těmi nevýznamnějšími Kurosawovými snímky, Rudovouse v to přirozeně počítaje; poslední černobílý snímek; ale i extrémní délka natáčení, kdy byť bez výjimky všechny Kurosawovy filmy nesou pečeť té nejvyšší kvality bez prvků náhody, přec jen dva roky natáčení jsou i pro Kurosawu velmi extrémní. Pro filmové labužníky též není nezajímavou Kurosawova inspirace v díle Fjodora Michajloviče Dostojevského (byť asi známější je jeho film Hakuchi - Idiot), kdy si z románu Uražení a ponížení vypůjčil postavu mladé dívky Otoyo, kterou Rudovous v asi nejznámější scéně filmu vysvobodí z nevěstince.

Osmdesátá léta jsou v Kurosawově tvorbě ve znamení dvou velkoryse koncipovaných snímků, Kagemuša z roku 1980 a Ran z roku 1985, jež se staly de facto vzorem pro celou kategorii východoasijských akčních snímků. Avšak přes důraz na vizuální složku s vířivou hrou barev, precizně zrežírované scenérie hromadných přesunů vojsk, ale i pro Evropana velmi autentickým výletem do nitra japonských dějin toho oba snímky nemají příliš mnoho co nabídnout. Ba chybějí jim ty nejzákladnější aspekty slavných Kurosawových snímků v čele s důrazem na individuální herecké výkony, psychologii jedince, ironický podtext, ale i morálně filozofické poselství tak, že oba snímky začnou svého diváka poměrně záhy nudit.