V noci jsem snil, že jsem motýlem

Filmová adaptace prvotiny Iana McEwana Betonová zahrada sice v žádném ohledu nepřekračuje stín pouhého manuálního převedení kvalitní literární předlohy, ba snad jen s čestnou výjimkou Charlotte Gainsbourg v hlavní roli patnáctileté Julie, pouze těží z originality, ba provokativnosti, původního příběhu, nicméně věřím, že i tento chabý filmový derivát může nejednomu mladému divákovi otevřít zcela nový svět zakázaného ovoce, ať již v podobě onanie, tak sourozeneckého incestu v závěru filmu.

Za jednoznačný klad lze kvitovat rozhodnutí režiséra i autora scénáře Andrewa Birkina nepouštět se do žádných samostatných „uměleckých“ pokusů a až s úzkostlivou přísností se držet děje McEwanovy novely. Z filmu se sice zcela vytratila původně dominantní psychologičnost hlavních postav v osobách čtyř sourozenců, která určovala nejen jejich poněkud zvrácené jednání, počínaje špatným pohřbením své mrtvé matky do sklepa tak, že vlivem letních veder se domem záhy linul nasládlý pach rozkládající se mrtvoly, či transsexuálních tendencí nejmladšího sourozence Toma, až po erotické jiskření mezi Jackem a Julií, ale i sálající beznaděj příběhu od počátku určenému ke špatnému konci; na straně druhé patří Betonová zahrada v kategorii filmových adaptací veleúspěšných literárních předloh rozhodně k tomu lepšímu.