V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po shlédnutí autorského snímku amatérského tvůrce Tomáše Magnuska Bastardi se mi vytanula parafráze známého divadelního pořekadla „není malých rolí, ale malých herců“, a to, že není špatných filmů, ale jen filmů, co příliš tlačí na pilu.

Film Bastardi nesklidil nijak příznivé ovace ze strany filmových recenzentů, PR kampaň v čele s plakáty a webovými stránkami působí naivním a až prostoduchým dojmem - proč je na plakátu Ladislav Potměšil, který má ve filmu co do prostoru i významu jednu z nejvíce okrajových rolí? Ale snad právě proto film zaznamenal poměrně slušný divácký ohlas a jeho návštěvnost v kinech by si mohl přát leckterý mnohem ambicióznější a více zafinancovaný filmový počin.

Ale odhlédneme-li od nepovedené PR kampaně, recenzí zahořklých kritiků, necháme stranou i televizní kvalitu technického zpracování, a své hodnocení ovlivníme tím jediným skutečně důležitým, to jest filmem jakožto formou uměleckého vyjádření, nemůžeme se ubránit, aby na nás neambiciózní Bastardi nepůsobili sympatickým dojmem, kdy je v prvé řadě nutné vyzdvihnout absenci křečovitých momentů ale i mnohých klišé, na které jsme z tohoto žánru zvyklí - ve zkratce uvádím jen ty nejtypičtější, Panu učiteli s láskou z roku 1967 a Nebezpečné myšlenky z roku 1995, kdy do problémové školy přichází nový učitel, jenž svým charismatem v žácích vyvolá katarzi a film končí naprostým happy endem.

Bastardi mi naopak evokují literární klasiku z tohoto žánru Džungle před tabulí Evana Huntera, jehož leitmotiv lze shrnout jako „hlavně přežít“. - A nový učitel v Bastardech nepřichází rozsévat lásku ke vzdělanosti. Naopak přichází jako mstitel své sestry, která byla znásilněna a zavražděna právě žáky této školy.

Tomáš Magnusek, jakožto neherec v hlavní roli, autor scénáře a nosný element celého snímku, se dle vlastních slov pokusil do filmu přenést vlastní zkušenosti ze své praxe ve speciálním školství a to se mu povedlo více než na výbornou. Jeho scénář by si sice zasloužil lepší příběh, ale to co je v jeho sdělení skutečně podstatné - to jest atmosféra naprosté bezmoci na straně učitelů a naopak šikana, sprostota a absence respektu k autoritám na straně žáků se mu do filmu povedla přenést v neopakovatelné autenticitě a v celkovém dojmu mohu Bastardy přirovnat i k tomu nejlepšímu z tohoto žánru - k filmu Pasťák v režii Hynka Bočana z roku 1968.

Předpokládám však, že Tomáš Magnusek nebude, poté co ve filmu nechal své problémové žáky povraždit, ve své kariéře učitele pokračovat. Pokud ano, bude asi ve svých skutečných žácích vyvolávat strach ne nepodobný tomu, který vyvolal ve svém snímku.