V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již v roce 1957, kdy měl na svém režijním kontě pouhé tři snímky, byl Federico Fellini jednou z nejznámějších a nejoceňovanějších osobností světové kinematografie, jenž byl velmi dobře znám a oceňován i v USA, kde krom jiného byl do tohoto roku již třikrát nominován na Oscara za nejlepší scénář a jeho snímek Silnice z roku 1954 získal Oscara ze nejlepší cizojazyčný film. Přesto není jistě bez zajímavosti zmínit soudobou recenzi v té době jednoho z nejvýznamnějších světových deníků New York Times ze dne 29. října 1957:

„Podobně jako "La Strada" a několik dalších poválečných italských neorealistických filmů, je tento snímek více zaměřen na téma než na zápletku. Nezaměřuje se ani na konflikty, které nastávají v životě hlavní hrdinky, jako na související důsledky lidského patosu, jež je zobrazen jako vzor jejího života. […] Snímek Cabiriiny noci má dvě slabiny. Má nechutnou atmosféru a dále je v něm příliš prchavě a nedostatečné zachycen charakter hlavní hrdinky. Její vstanutí je divné a nelogické, prostředí, ve kterém žije, a její směšné manýry jsou zase v rozporu s ošklivým realismem tématu.

Cabiriiny noci je jednoznačně nejlepším Felliniho dosavadním snímkem, který překonají až jeho dva vrcholné snímky ze 60. let Sladký život a 8½ a podobně jako Silnice získal i tento snímek, krom mnoha jiných ocenění, i Oscara za nejlepší cizojazyčný film. V tomto ohledu je někdejší recenze renomovaného filmového znalce Bosleyho Crowthera, jež je částečně ocitována v předchozím odstavci, takřka geniálním příkladem toho, jak lze nejen nepochopitelně nepochopit geniální a zcela jednoznačně interpretovatelné dílo, ale jak jej lze zkritizovat prostřednictvím jeho nejlepších předností.

Ano, Cabiriiny noci je částečně ještě neorealistický snímek, ve kterém však nad neorealismem získává navrch pro Felliniho typický realismus magický. Dále ano, snímek je „špinavý“, kdy na scénáři spolupracoval i Pier Paolo Pasolini, jenž do dialogů pasáků a prostitutek přinesl skutečný slang z římských ulic. A navíc ve filmu hrají i skutečné prostitutky. A dále ano, hlavní postava již zestárlé a nepříliš krásné prostitutky je plná patosu a nelogičností, kdy Cabirie, jež polovinu svého života strávila šlapáním ulic, mnoho pasáků a kunšoftů ji mnohokrát zmlátilo či se pokusilo zabít, přesto věří na lásku, je naivní, hloupá a zase skočí do léčky chlapa, který ji nabídne sňatek, ale okrade ji o její celoživotní úspory, ale Cabirie přesto v závěru filmu vstane a společně se skupinou mladých lidí, které náhodou potká, se raduje ze života.

V této závěrečné pasáži se Cabiriiny noci vydělují a přeskakují téma Silnice, kdy divák v obou filmech ze dna společnosti - v Silnici tulačka, v Cabiriiných nocích prostitutka, v obou filmem ztvárněné Felliniho celoživotní partnerkou Giuliettou Masina - po celý film tuší špatný konec, ale právě minutová scéna Cabirie, jež se čerstvě okradená a doživotně zlomená začne smát a radovat ze života, najednou přehodí výhybku a z tragédie se v okamžiku přerodí v komedii a to komedii života.

Ale končí-li snímek Cabiriiným smíchem, jenž okamžitě zlomil nepřízeň Cabiriina osudu, tak první scéna Cabiriiným smíchem zase začíná. - Šťastná a zamilovaná Cabirie stojí na břehu řeky, ale její milenec a pasák ji sebere kabelku a strčí do řeky, z které ji nakonec na pokraji utopení vytáhnou koupající se kluci. Cabirie však nezahořkne a i když ji ostatní prostitutku, zvlášť pak její kamarádka a sousedka Wanda neustále zrazují, stále věří tomu, že se jednou provdá a založí rodinu.

V rámci jednoho kouzelnického představení, je Cabirie zhypnotizována a ze staré třicetileté „kurvy“ se na pár minut stane malá nevinná holčička, jež sbírá květiny a váže si věneček. - Po tomto představení na Cabirii venku počká Oscar, jenž je okouzlen Cabiriinou nevinností, představí se jako nesmělý účetní a po několika schůzkách Cabirii nabídne sňatek. Cabirie tak z banky vybere své celoživotní úspory, prodá svůj domeček s jednou místností i veškerý svůj majetek, ale během společné procházky v lese se Oscar začne chovat nervózně a evidentně se odhodlává hodit Cabirii z blízké skály.

Zlomená Cabirii mu odevzdá své peníze, které pro ni najednou ztrácejí veškerou svou cenu a chystá se, že ze skály skočí sama. V zoufalství leží na zemi, pláče a nakonec vyčerpaně usne. Když se probudí, je již noc a Cabirie se vrací do města, když potká skupinku mladých lidí…

Jméno hlavní postavy, potažmo celého filmu, si Fellini vypůjčil z takřka neznámého italské filmu Cabirie z roku 1914, ale hlavní inspirací a podnětem mu byla epizodní postava z jeho vlastního filmu z roku 1951, Bílý šejk, kterou hrála právě jeho manželka Giulietta Masina.