V noci jsem snil, že jsem motýlem

Původně Federico Fellini svůj snímek, v pozdějším pohledu jeden z jeho nejúspěšnějších, nejvýznamnějších i nejprovokativnějších, Sladký život, plánoval jako celkem přirozené volné pokračování o sedm roků starších Darmošlapů s tím, že účinnost snímku zajistí přímé srovnání bohémství, tak jak bylo pojato v malém lázeňském městečku s dekadencí římské smetánky. Avšak již ve fázi surového scénáře tento svůj původní úmysl zcela upustil ve prospěch ironické parafráze tehdejší italské společnosti, kdy se za prudkým ekonomickým rozmachem, jež z chudé Itálie vytvořil světovou hospodářskou velmoc, skrývají sociální poruchy, vzájemné lidské odcizení a celková absence vyššího cíle poté, co katolická církev ztratila svůj donedávna zcela dominantní vliv.

Dnes se již asi nikdo neodváží o Sladkém životě jakkoliv pochybovat, ba, Fellini otevřeným sexuálním podtextem, vytvořením jedné z největších hereckých ikon světového filmu 60. let, Marcella Mastroianniho v hlavní roli bulvárního novináře Marcella Rubiniho, či postavou fotografa Paparazziho, jež se stala synonymem pro bulvární fotografy jako takové, nastartoval filmovou revoluci, nicméně přijetí snímku na straně publika, potažmo široké veřejnosti nebylo zdaleka tak přívětivé, jak by se snad mohlo z dnešního pohledu zdát:

Krom nastíněné otevřenosti se všeobecně uplatňovaným nezávazným sexem, ne-li orgiemi, římsko-katolická církev, ale i novinářská i široká veřejnost, protestovala již v úvodní scéně, kdy je helikoptéra přenášející nad panoramatem Říma obrovitou sochu Krista, sledována vrtulníkem se senzacechtivými novináři, kteří si ani při tomto takřka stíhacím letu neopomenou lehce zaflirtovat s dívkami, které se opalují na jedné z římských střech.

Provokativní, ba otevřeně jízlivá je rovněž scéna s davovou hysterií věřících na místě zjevení Panny Marie, které si pro svou zábavu vymyslely dvě malé děti. Ale i selhání křesťanských hodnot, jež je nastíněno na spisovateli Steinererovi, jehož křesťanská víra a idealismus byla v kontextu filmu zasazena do přímé opozice se „sladkým životem“ společenské smetánky, a který nejprve ve spánku zastřelí své dvě malé děti a poté i sám sebe.

Fellini sice nijak neuhýbá před tehdejšími kontroverzními tématy, avšak současně nelze Sladký život položit jako prvoplánovitě provokativní. Naopak očima novináře Marcella Rubiniho, který v rámci svého zaměstnání vyhledává poklesky významných osobností a sám neváhá sezobnout nějaký ten občasný drobek v podobě znuděné herečky, je nám předkládána výpověď o skutečném pozadí života horních společenských pater, ve kterém se střídá nuda s takřka strojenými excesy.

Marcella samotného Fellini pojal jako společensky poměrně úspěšného muže s cílem stát se také jedním z oněch slavných a úspěšných, nicméně cítí, že je duševně zcela vyprázdněný, jeho novinařina ani zdaleka nekoketuje s jeho bývalými ambicemi stát se spisovatelem tak, že takřka na vrcholu své kariéry, kdy se dokonce odváží o dobytí krásné americké herečky Sylvie, zvané Lvice, se kterou stráví noc v římských ulicích a líbá se s ní uprostřed fontány, což mimochodem patří mezi nejslavnější filmové scény vůbec, skládá své řemeslo a odchází do „civilu“ běžného zaměstnání.