V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ve filmografii Federica Felliniho bývá snímek Darmošlapové z roku 1953 přehlížen či lépe tiše opomíjen jako duchovní předchůdce proslulého filmu Sladký je život, byť se vněm Fellini de facto odpoutal od neorealismu směrem k vlastnímu způsobu vyjádření, ale je i prvním Felliniho filmem, jenž vzbudil opravdu mezinárodní pozornost a věhlas.

Fellinimu rovněž bývá některými, řekněme méně zasvěcenými diváky, vytýkána absence děje, vývoje postav či prvoplánové vykreslení psychologie postav, což v případě Darmošlapů platí více než dvojnásob. Avšak Felliniho způsob vyjádření opravdu není jak o složitých konstrukcích hlavní zápletky, tak o nečekaných katarzích postav či překvapivém vyústění. Ne, to co dělá Felliniho neopakovatelným pojmem, který do značné míry ovlivnil celou světovou kinematografii, té české nevyjímaje, je skryto v mnoha podobenstvích, symbolech a metaforách, ale i dokonalé znalosti lidských archetypů, což je jako celek předkládáno v podobě silných emocí, které nenechají svého diváka na pokoji.

Film Darmošlapové lze charakterizovat jako Felliniho ohlédnutí se za atmosférou svého rodiště městečka Rimini, jež v neorealisticky kritickém vidění se sklonem k ironii vykresluje na pětici poněkud zestárlých mladíků, kteří sní o tom, že z městečka vypadnou, pryč, do velkého města, ale krom závěrečného nikým neočekávaného odjezdu Alberta, jim jejich způsob života bez životní náplně, bez vlastní hrdosti či dokonce charakteru, se zabíjením času na krku zestárlých a upracovaných rodičů, dokonale vyhovuje.

Partnerem při psaní scénáře je Fellinimu proslulý Ennio Flaiano, se kterým krom jiných Fellini spolupracoval například i na slavné Silnici. Z hereckého obsazení bude pro českého diváka jistě zajímavá předválečná filmová hvězda Lída Baarová.