V noci jsem snil, že jsem motýlem

Giuseppe Tomasi di Lampedusa, princ z Lampedusy a vévoda z Palma di Montechiaro, dokončil svůj jediný román Gepard, jenž dnes tvoří naprostou klasiku moderní italské literatury, v roce 1957. Ale první vydavatel jej odmítl, v té době šedesátiletý Tomasi, jehož dráha spisovatele trvala pouhé dva roky, v témže roce zemřel, a román tak byl publikován až posmrtně v roce 1958. - Gepard, jenž Tomasi začal psát jako poctu svému pradědečkovi, poté krom jiných ocenění získal i nejprestižnější literární cenu Premio Strega, ale zejména se jej rozhodl do filmové podoby adaptovat jiný příslušník italské šlechty a to milánský potomek vévody z Modrone a slavný neorealistický režisér Luchino Visconti, jenž do hlavní role Dona Fabrizia, knížete ze Saliny, přezdívaného jako Gepard, Burta Lancastera, a dále dvě vycházející filmové hvězdy 60. let Claudiu Cardinale a Alaina Delona.

Italský režisér Pietro Germi se celosvětově proslavil zejména díky dvou svým filmovým komediím z 1. poloviny 60. let, ve kterých si bere na paškál nepsané sicilské zákony, kterými se chránila rodinná čest: V Rozvodu po italsku z roku 1961 se hlavní hrdina Fernando, jenž je již ženatý, zamiluje do jiné, přirozeně mnohem krásnější ženy. Na Sicílii však rozvod nepřichází v úvahu a proto Fernando plánuje způsob, jak svou manželku zabít. Situace se však prudce obrátí poté, co jeho manželka uteče s milencem a z Fernanda, jakožto podlého vraha, se dle společenských konvencí musí naopak stát vrah ze cti, který musí zabít manželčina milence a tím se mu otevře i cesta k bezproblémovému rozvodu. V druhém snímku z roku 1964 Svedená a opuštěná si Germi hraje s jinou sicilskou konvencí a to, že v případě znásilnění anebo svedení nezletilé se tento zločin promíjí v případě, že se násilník - svůdce se svou obětí ožení. Neboli svatba vše smaže.

Ettore Scola ve snímku Terasa z roku 1980 vynalézá nový styl filmového vyprávění, kdy styčným bodem není tradiční zápletka, příběh či filmová postava, ale je jím místo - v případě snímku Terasa je to večírek skupiny římských intelektuálů, jež se pořádá na terase s kulisami střech setmělého města. Tuto ideu dále rozvíjí v Tančírně, ve které Scola shrnuje události čtyř dekád 20. století a to proměnou hudby, tanečních stylů i oblečení bavících se tanečníků. V sáze Rodina z roku 1987, pak v interiérech jednoho římského bytu mapuje hned prvních osm dekád minulého století.

Filmovou formu historické ságy si Ettore Scola vyzkoušel již v roce 1983 ve svém velezdařilém němém snímku Tančírna, ve pouze za pomoci kombinace hudby a tance vyjádřil velmi složité sdělení pomíjivosti času, společenských hodnot i samotného života jedince. O čtyři roky mladší snímek Rodina pak na Tančírnu do značné míry navazuje s tím, že původní časový úsek 50 let Scola rozšířil na roků 80 tak, že v příběhu římské rodiny nepřímo vyjádřil osudy i zvraty celé Itálie ve 20. století.

Těžiště filmové tvorby Vittoria de Sica sice leží v jeho neorealistickém období 40. a 50. let, nicméně v létech 60. de Sica dosáhl vůbec největšího diváckého ohlasu, kdy v průběhu čtyř let vytvořil hned čtveřici filmů, které do značné míry ovlivnily světový film minimálně ve dvou dalších dekádách.