V noci jsem snil, že jsem motýlem

Film Grbavica, debutující bosenské režisérky Jasmily Zbanićové, není ani tak špatným snímkem, jako spíše snímkem průměrným, který toho nepřináší moc nového, ba po hodinu a půl diváka bezostyšně nudí tak, že závěrečná silně emotivní scéna škemrající po divákovi, aby vyloudil pár slz, jen podtrhuje celkovou bezradnost, účelovost a kýčovitost.

Snímky mapující tzv. jugoslávský konflikt mají již po několik let celkem zaručený úspěch u porot evropských filmových festivalů tak, že i v kontextu velmi shovívavých měřítek této kategorie je Grbavica počinem filmařsky i umělecky velmi chabým. Jasmila Zbanić v něm vykrádá již mnohokrát zfilmované klišé traumatu za války znásilněných žen tak, že snad jen nátlak rakousko-německé produkce Grbavicu protlačila až k metě nejvyšší, tj. k ocenění Zlatým medvědem na Berlínském festivalu. Jiný důvod si u tak chabého snímku, jehož leitmotiv Jasmila Zbanić dle vlastních slov vymyslela během kojení, lze představit jen ztěží.

Přes své přeceňování ba zaslepení kýčovitým leskem je Grbavica poměrně zajímavý příspěvek z filmově exotických končin s výraznou hudební složkou mísící současný turbo-folk a starobosenské národní písně, ba svou úlohu ve filmu sehrávají i kulisy současného Sarajeva, avšak mám-li říct skutečně pádný důvod proč Grbavicu shlédnout, pak pro herecký výkon Mirjana Karanović v roli traumatizované Esmy.