V noci jsem snil, že jsem motýlem

Film Kurz negativního myšlení z roku 2006 je prvním a zatím i posledním snímkem norského režiséra Bårda Breiena. Snímek úspěšně obešel řadu světových filmových festivalů, ale s volnou parafrází Mozartova výroku „Mí Pražané mi rozumějí“ lze alespoň dle oficiálních filmových ocenění konstatovat, že tento film byl mnohem vřeleji přijat v České republice, kde získal ocenění za nejlepší režii na 42. MFF v Karlových Varech a také výroční cenu Český lev za nejlepší zahraniční film roku, než v Breienově domovském Norsku. Můžeme ale jen spekulovat, zda je to proto, že Breienův černočerný humor je nám bližší než Norům anebo prostě v české kinematografii podobný žánr, který by dokázal si velmi vtipně a přitom chytře utahovat z nejvážnějších témat, zoufale chybí.

Enfant terrible, génius, pozér i manipulátor. Osobnost i dílo Larse von Triera lze nazvat mnoha jmény i přívlastky, avšak tento nejnámější dánský režisér je vždy o krok napřed před jakýmkoliv hodnocením. Trier dělí své diváky do nesmiřitelných táborů svých přívrženců i odpůrců, shlédnout jeho nový film však musí každý, kdo má pocit, že ve filmu něco znamená, a to bez rozdílu na příslušnost k tomu či onomu táboru. Trier je již ze své podstaty velmi precizní filmový tvůrce, který ve svých filmech nenechává nic náhodě. - Jeho filmy jsou promyšlené do nejmenších detailů tak, že ačkoliv je film ze své podstaty velmi kolektivní dílo, na kterém participují desítky lidí s různorodou osobností i rozvojem uměleckého vyjádření, Trierovy jsou velmi ucelené, ba až pedantsky jednolité, tak, že se divák nemůže zbavit pocitu manipulace. - To si ale, v souladu s konstatováním, že je vždy o krok napřed, uvědomuje i sám Trier, který již v roce 1995 sepsal s dalším dánským režisérem Thomasem Vinterbergem filmařský slib cudnosti, známém jako Dogma 95, ve kterém jakoukoliv formu manipulace divákem zakazuje. Na tento slib pak ve svých filmech střídavě přísahá a poté jej porušuje, avšak divákův pocit stísněnosti z toho, že jeho dojem i pocity jsou již předurčeny, zůstává.

Mladému rumunskému režisérovi (ročník 1975) Corneliu Porumboiuovi se ve snímku 12:08 na východ od Bukurešti podařilo to, na co si česká kinematografie počká možná ještě celou jednu generaci - v geniální satirické zkratce shrnul necelé dvě dekády společenského vývoje, jež následoval po pádu tyrana Nicolae Ceauşescu. Snímek pak plně zapadá do novodobé rumunské vlny, která si nejen postupně podmaňuje světové filmové festivaly, ale zejména spoluvytváří pohled západního světa na onen chladný a šedivý východní blok, ve kterém typický západní divák nijak nerozlišuje mezi Rumunskem a třeba právě Českou republikou a to zvláště s přihlédnutím k faktu, že česká kinematografie za poslední dvě dekády nevyprodukovala jediný snímek, který by dokázal oslovit zahraniční publikum či dokonce zabodoval na nějakém filmovém festivalu. (V zahraničních médiích byl snad nejvíce recenzován „dokument“ Český sen Filipa Remundy a Víta Klusáka, zatímco u českého diváka úspěšné snímky, jež typicky těží z primitivní ostalgie v čele s oskarovým Koljou či celou produkcí Jana Hřebejka nezaznamenaly žádný ohlas.)

Žánr angažované filmové žurnalistiky se těší v posledních letech nebývalému zájmu diváků. „Dokumentární“ snímky Michaela Moora dokonce dosahují tržeb v řádu desítek či dokonce stovek miliónů dolarů. Jeden z kvalitativně nejzdařilejších počinů tohoto žánru, Fast Food Nation z roku 2005, však prošel českými i americkými kinosály nejen bez většího ohlasu ale i se značnou dávkou nepochopení.

Přijetí snímku Shortbus homosexuálně angažovaného režiséra Johna Mitchella se asi dle všech očekávání setkal s velmi rozporuplným přijetím, počínaje velkou publicitou při své loňské premiéře na festivalu v Cannes, přes ocenění na mnoha světových festivalech, až po velmi vlažné přijetí na straně divácké veřejnosti. V České republice se de facto promítal jen v rámci festivalu Mezipatra, řekněme s nadprůměrně tolerantním sociálním vzorkem. Hodnocení obecně pak balancuje na stupnici mezi prvopočátečním šokem a nudou, kdy poměrně zdařile postavená výchozí zápletka je utopena v příliš násilném boření tabu a zejména křečovitými nehereckými výkony vesměs z řad přátel režiséra, civilně hudebníků a DJů.

V krátkém období jednoho roku se v našich kinech vyrojily hned dva snímky - Román pro ženy a Účastníci zájezdu, jež již pro jméno autora literárního námětu, potažmo filmového scénáře, Michala Viewegha, nevzbuzují příliš velké naděje na alespoň průměrný film. Nicméně, je-li Michal Viewegh nazýván netalentovaným literárním prasetem, pak Vieweghův scénář jde ještě dále a nepokrytě krade nápady snad ve všech televizních seriálech, jež v posledních pěti letech shlédl.