„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2006

Jaroslav Rudiš: Grandhotel

Jaroslav Rudiš: Grandhotel

2006

Co do počtu stránek lze Grandhotel Jaroslava Rudiše klasifikovat jako novelu, avšak co myšlenkového rozsahu, mnoha témat, ale i díky jedinečné mystifikaci s neotřelým satirickým humorem, kdy se Rudišovi na velmi malém prostoru podařilo shrnout a zhodnotit více než půlstoletí vývoje střední Evropy, je Grandhotel útlým ale o to vydatnějším románem. - V Rudišově bibliografii se jednalo v pořadí teprve o druhé dílo (nepočítáme-li v to komiksovou trilogii Alois Nebel) a nejenže se mu v něm podařilo zopakovat úspěch své prvotiny Nebe pod Berlínem z roku 2002, ale román se v souladu se svým tématem stal opravdu středoevropským a byl přeložen do jazyků všech okolních zemí, ba ještě většího úspěchu než u nás zaznamenal román v Německu. - To v současné české literatuře, která krom Jaroslava Rudiše a snad ještě Jáchyma Topola, nedisponuje žádnými autory, kteří by byli zajímaví i pro cizojazyčného čtenáře, opravdu velký úspěch. Snad první od dob Václava Havla a Milana Kundery.
Bård Breien: Kurz negativního myšlení

Bård Breien: Kurz negativního myšlení

Film Kurz negativního myšlení z roku 2006 je prvním a zatím i posledním snímkem norského režiséra Bårda Breiena. Snímek úspěšně obešel řadu světových filmových festivalů, ale s volnou parafrází Mozartova výroku „Mí Pražané mi rozumějí“ lze alespoň dle oficiálních filmových ocenění konstatovat, že tento film byl mnohem vřeleji přijat v České republice, kde získal ocenění za nejlepší režii na 42. MFF v Karlových Varech a také výroční cenu Český lev za nejlepší zahraniční film roku, než v Breienově domovském Norsku. Můžeme ale jen spekulovat, zda je to proto, že Breienův černočerný humor je nám bližší než Norům anebo prostě v české kinematografii podobný žánr, který by dokázal si velmi vtipně a přitom chytře utahovat z nejvážnějších témat, zoufale chybí.
Oskar Roehler: Elementární částice

Oskar Roehler: Elementární částice

V pořadí druhý román dnes čtyřiapadesátiletého spisovatele Michela Houellebecqa Elementární částice vzbudil po své vydání v roce 1998 veřejné pobouření a kontroverzi u generace starších, ale i literární senzaci a kultovní záležitost u čtenářů generace mladší a to tím, že významně posunul hranice uměleckého estetického vnímaní na území, které bylo před jeho románem zasvěceno čistě pornografické literatuře. Ale stejně či spíše více kontroverzní jsou další z jeho doposud šestice publikovaných románů, kdy například pro ten třetí v pořadí, Platforma z roku 2001, byl Houellebecq obžalován z podněcování rasové nenávisti.

Direktøren for det hele, 2006

Lars von Trier: Kdo je tady ředitel?

Lars von Trier: Kdo je tady ředitel?

Enfant terrible, génius, pozér i manipulátor. Osobnost i dílo Larse von Triera lze nazvat mnoha jmény i přívlastky, avšak tento nejnámější dánský režisér je vždy o krok napřed před jakýmkoliv hodnocením. Trier dělí své diváky do nesmiřitelných táborů svých přívrženců i odpůrců, shlédnout jeho nový film však musí každý, kdo má pocit, že ve filmu něco znamená, a to bez rozdílu na příslušnost k tomu či onomu táboru. Trier je již ze své podstaty velmi precizní filmový tvůrce, který ve svých filmech nenechává nic náhodě. - Jeho filmy jsou promyšlené do nejmenších detailů tak, že ačkoliv je film ze své podstaty velmi kolektivní dílo, na kterém participují desítky lidí s různorodou osobností i rozvojem uměleckého vyjádření, Trierovy jsou velmi ucelené, ba až pedantsky jednolité, tak, že se divák nemůže zbavit pocitu manipulace. - To si ale, v souladu s konstatováním, že je vždy o krok napřed, uvědomuje i sám Trier, který již v roce 1995 sepsal s dalším dánským režisérem Thomasem Vinterbergem filmařský slib cudnosti, známém jako Dogma 95, ve kterém jakoukoliv formu manipulace divákem zakazuje. Na tento slib pak ve svých filmech střídavě přísahá a poté jej porušuje, avšak divákův pocit stísněnosti z toho, že jeho dojem i pocity jsou již předurčeny, zůstává.
19. Prosinec 2011
Marcel Bystroň: Po hlavě do prdele

Marcel Bystroň: Po hlavě do prdele

Režisér Marcel Bystroň má na svém kontě již tři celovečerní snímky, které celkem bez většího vzruchu prošly kiny a filmovým recenzentům nestály ani jako ten nejsnadnější cíl pro jejich naprosté rozcupování - až neuvěřitelně chabé kvality napsaly recenzi samy o sobě. Marcel Bystroň tak více proslul ve sporu s Deanou Deana Horváthovou-Jakubiskovou, kdy měl původně točit svůj scénář filmu Post Coitum, ale Horváthová režii nakonec vnutila svému manželovi Juraji Jakubiskovi.
12:08 na východ od Bukurešti

12:08 na východ od Bukurešti

Mladému rumunskému režisérovi (ročník 1975) Corneliu Porumboiuovi se ve snímku 12:08 na východ od Bukurešti podařilo to, na co si česká kinematografie počká možná ještě celou jednu generaci - v geniální satirické zkratce shrnul necelé dvě dekády společenského vývoje, jež následoval po pádu tyrana Nicolae Ceauşescu. Snímek pak plně zapadá do novodobé rumunské vlny, která si nejen postupně podmaňuje světové filmové festivaly, ale zejména spoluvytváří pohled západního světa na onen chladný a šedivý východní blok, ve kterém typický západní divák nijak nerozlišuje mezi Rumunskem a třeba právě Českou republikou a to zvláště s přihlédnutím k faktu, že česká kinematografie za poslední dvě dekády nevyprodukovala jediný snímek, který by dokázal oslovit zahraniční publikum či dokonce zabodoval na nějakém filmovém festivalu. (V zahraničních médiích byl snad nejvíce recenzován „dokument“ Český sen Filipa Remundy a Víta Klusáka, zatímco u českého diváka úspěšné snímky, jež typicky těží z primitivní ostalgie v čele s oskarovým Koljou či celou produkcí Jana Hřebejka nezaznamenaly žádný ohlas.)
Mariusz Szczygieł: Gottland

Mariusz Szczygieł: Gottland

Gottland, 2006

Na počátku si dovolím řečnickou otázku: Jaký úspěch, ať již v měřítku oslovených čtenářů tak z hlediska obchodního modelu, může mít sbírka šestnácti reportáží od „jakéhosi polského žurnalisty“, který se polské literární obci snažil přiblížit doposud netušenou tvář onoho českého souseda, který je v Polsku zařazen do kategorie bezpáteřního národa zbabělců a Švejků?!
Richard Linklater: Fast Food Nation

Richard Linklater: Fast Food Nation

Žánr angažované filmové žurnalistiky se těší v posledních letech nebývalému zájmu diváků. „Dokumentární“ snímky Michaela Moora dokonce dosahují tržeb v řádu desítek či dokonce stovek miliónů dolarů. Jeden z kvalitativně nejzdařilejších počinů tohoto žánru, Fast Food Nation z roku 2005, však prošel českými i americkými kinosály nejen bez většího ohlasu ale i se značnou dávkou nepochopení.
02. Únor 2009
Jan Hřebejk: Kráska v nesnázích

Jan Hřebejk: Kráska v nesnázích

Režisér a scénárista Jan Hřebejk rozhodně patří k té lepší části současné české kinematografie, což ostatně dosvědčuje velká řada ocenění, jež si jeho filmy takřka každoročně odnášejí z výročních filmových cen. Nicméně současně lze filmovou tvorbu Jana Hřebejka charakterizovat jako zcela podbízející se nevkusu většinového diváka, kdy napodobuje osvědčenou kombinaci, jež české kinematografii vládne od počátku 70. let, kdy byla nastupující cenzurou a zákazy umlčena generace tzv. nové české vlny. To jest komedie, jež nezávazně a jen velmi povrchně naznačuje hlubší sociální či psychologickou zápletku, avšak výsledná forma se zmítá v neurčitosti tak, aby dokázala svého diváka nejen pobavit, ale i jej malinko provokovat a současně zůstat stravitelná i pro notorického televizního konzumenta.
John Cameron Mitchell: Shortbus

John Cameron Mitchell: Shortbus

Přijetí snímku Shortbus homosexuálně angažovaného režiséra Johna Mitchella se asi dle všech očekávání setkal s velmi rozporuplným přijetím, počínaje velkou publicitou při své loňské premiéře na festivalu v Cannes, přes ocenění na mnoha světových festivalech, až po velmi vlažné přijetí na straně divácké veřejnosti. V České republice se de facto promítal jen v rámci festivalu Mezipatra, řekněme s nadprůměrně tolerantním sociálním vzorkem. Hodnocení obecně pak balancuje na stupnici mezi prvopočátečním šokem a nudou, kdy poměrně zdařile postavená výchozí zápletka je utopena v příliš násilném boření tabu a zejména křečovitými nehereckými výkony vesměs z řad přátel režiséra, civilně hudebníků a DJů.
Grbavica

Grbavica

Film Grbavica, debutující bosenské režisérky Jasmily Zbanićové, není ani tak špatným snímkem, jako spíše snímkem průměrným, který toho nepřináší moc nového, ba po hodinu a půl diváka bezostyšně nudí tak, že závěrečná silně emotivní scéna škemrající po divákovi, aby vyloudil pár slz, jen podtrhuje celkovou bezradnost, účelovost a kýčovitost.
Román pro ženy

Román pro ženy

V krátkém období jednoho roku se v našich kinech vyrojily hned dva snímky - Román pro ženy a Účastníci zájezdu, jež již pro jméno autora literárního námětu, potažmo filmového scénáře, Michala Viewegha, nevzbuzují příliš velké naděje na alespoň průměrný film. Nicméně, je-li Michal Viewegh nazýván netalentovaným literárním prasetem, pak Vieweghův scénář jde ještě dále a nepokrytě krade nápady snad ve všech televizních seriálech, jež v posledních pěti letech shlédl.
08. Leden 2009

O Indianos The e Pheňori, 2006

Dan Wlodarczyk: Indián a sestřička

Dan Wlodarczyk: Indián a sestřička

Typologie filmových snímků, jež ať již jako leitmotiv či v dějovém pozadí řeší problematiku tolerance sociálních i rasových minorit, je dnes takřka módní záležitostí navíc vygradovanou léty hlubokého mlčení přerušeném snad jen ojedinělou vlaštovkou à la Marian Petra Václava z roku 1996. Obecně se však nelze ubránit dojmu, že krom povrchnosti, zjednodušení a zejména patosu, jež tento obrat od ignorance k přehnanému dokazování „jací ti Češi jsou rasisti“ vzbuzuje, se jedná o pouhé výkřiky do prázdna. V tomto kontextu se film Dana Wlodarczyka Indián a sestřička nejen jeví jako zjevení z čistého nebe, ale současně pomáhá se české kinematografii konečně překlenout přes více než jednu dekádu hlubokou časovou propast, jež vznikla mezi objevem problematiky xenofobie s tautologií co Čech to rasista a pohledem z druhé strany břehu - tedy de facto položením otázky, jak ony minority vidí nás.
Václav Havel: Prosím stručně

Václav Havel: Prosím stručně

2006

Knihu Prosím stručně nejvýraznějšího a nejvýznamnějšího českého státníka od dob Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše, Václava Havla, nelze sice uchopit ani jako politické paměti natož pak snad jako politologický výklad událostí mezi léty 1986 (Prosím stručně volně navazuje na rozhovor s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech právě z roku 1986) a rokem 2005 (kniha ve značné míře vznikala v USA během Havlova dvouměsíčního stipendijního pobytu v Kongresové knihovně na jaře 2005), ba více než v kontextu podtitulu knihy Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty ji lze chápat jako Havlovy osobní, ne-li přímo intimní, reflexe uplynulých dvaceti let, ve kterých hrál ať již jako přední představitel opozice Komunistického režimu, či jako československý a český prezident velmi aktivní roli, byť její skutečný dopad a význam v plné míře zhodnotí až naše další generace.