V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ingmar Bergman - to není jen jeden z nejlepších a nejvýznamnějších filmových režisérů všech dob s takřka třiceti snímky na svém kontě, ale současně i talentovaný a úspěšný dramatik i spisovatel. Od počátku 70. let pak Bergman pomalu ustupuje od filmovému k televiznímu zpracování (jeho posledním filmovým dílem je Fanny a Alexander z roku 1982), ve kterém však Bergman proti všem očekáváním nachází opět nové a netušené možnosti. A právě jedním z nejvýznamnějších televizních počinů je televizní seriál Scény z manželského života, ve kterém lze dohledat jak paralely s Bergmanovým životem, kdy ne náhodou v hlavní roli Marianne exceluje bývalá Bergmanova partnerka Liv Ullmann, tak notnou inspiraci Augustem Strindbergem, k jehož odkazu se Bergman ostatně rád hlásí.

Tento šestidílný seriál z roku 1972 zaznamenal zcela nebývalý divácký úspěch a Bergmanovi bylo ze strany americké produkce nabídnuto, aby jej sestříhal do podoby celovečerního filmu, což po neodolatelné finanční nabídce učinil v roce 1973 tak, že původní 294 minut dlouhou seriálovou verzi sestříhal do 155 minutového celovečerního filmu.

A byť není pochyby, že výsledný film tímto necitlivým zásahem do značné míry utrpěl ve své konzistenci a i v původní autentičnosti, kdy jak alespoň legenda říká, bylo po odvysílání seriálu rozvedeno o 50% více manželství než byl dlouhodobý průměr, nemají přesto i sestříhané Scény z manželského života ve své kategorii žádnou konkurenci. A byť Bergman původně sledoval určitý typický vzorek průměrné středostavovské rodiny 70. let, nelze jej ani dnes nedoporučit jako případnou manželskou zkoušku, protože Bergman se svou maximální otevřeností, jež začíná tam, kde ostatní tvůrci v tomto žánru obvykle končí, otevírá zdánlivě dávno zahojené rány, ba, jde až dřeň a zcela systematicky v plně Strindbergově duchu zbourá všechny mýty o manželství jako svazku lásky, porozumění i sexu.

Krom Bergmanovy geniality režiséra, scénáristy i psychologa, jsou Scény z manželského života hereckým sólem pro Liv Ullmannovou a Erlanda Josephsona, jež, jak asi není nutné zdůrazňovat, oba zvládli jak s graciézností tak s velkým vnitřním nábojem a vzájemnou rezonancí.