„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Švédský film

29. Září 2011
Ingmar Bergman: Pramen panny

Ingmar Bergman: Pramen panny

Bergmanův snímek Pramen panny z roku 1960 bývá někdy charakterizován jako slabší počin, v němž si Bergman vybral určité tvůrčí volno po vrcholných snímcích Lesní jahody a Sedmá pečeť z roku 1957, nicméně už výčet filmových ocenění - krom jiných Oscar, Zlatý Globus, Zlatá palma v Cannes, …, značí, že se jedná o snímek kvalit zcela mimořádných, jenž však u části publika zůstává poněkud nepochopen.
Ingmar Bergman: Léto s Monikou

Ingmar Bergman: Léto s Monikou

Léto s Monikou z Bergmanovy filmografie vybočuje hned v několika ohledech - velkou spontánností odvíjeného příběhu, ve kterém jak dvojice milenců, poživačné Moniky a osamělého Harryho, tak režisér ale ostatně i divák v podstatě nic neřeší, tak absencí u Bergmana zcela typické psychologické stránky, kdy Bergman s oblibou odhaluje své hrdiny až na samou dřeň, vystavuje je extrémním situacím a takřka nezasvěceně sleduje, jak se s touto situací vyrovnají.
Ingmar Bergman: Scény z manželského života

Ingmar Bergman: Scény z manželského života

Ingmar Bergman - to není jen jeden z nejlepších a nejvýznamnějších filmových režisérů všech dob s takřka třiceti snímky na svém kontě, ale současně i talentovaný a úspěšný dramatik i spisovatel. Od počátku 70. let pak Bergman pomalu ustupuje od filmovému k televiznímu zpracování (jeho posledním filmovým dílem je Fanny a Alexander z roku 1982), ve kterém však Bergman proti všem očekáváním nachází opět nové a netušené možnosti. A právě jedním z nejvýznamnějších televizních počinů je televizní seriál Scény z manželského života, ve kterém lze dohledat jak paralely s Bergmanovým životem, kdy ne náhodou v hlavní roli Marianne exceluje bývalá Bergmanova partnerka Liv Ullmann, tak notnou inspiraci Augustem Strindbergem, k jehož odkazu se Bergman ostatně rád hlásí.
Ingmar Bergman: Podzimní sonáta

Ingmar Bergman: Podzimní sonáta

Podzimní sonátu můžeme s určitou nadsázkou nazvat jako zcela nejtypičtější produkt Ingmara Bergmana - komorní psychologické drama, pochybnosti, traumata, náboženská posedlost - to vše obnažené až na dřeň. V Bergmanových snímcích je též poněkud stereotypní vychvalovat hereckou složku, nicméně výkony dvorní Bergmanovy herečky Liv Ullmann a slavné krajanky Ingrid Bergmanové, jež v Sonátě vytvořila jednu ze svých posledních a současně i nejlepších rolí, patří do krajiny snů.
Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ingmar Bergman: Šepoty a výkřiky

Ač by se snad mohlo zdát, že tato prvotní idea, kterou Ingmar Bergman adresoval svému dvornímu kameramanovi, Svenu Nykvistovi, nemůže vést k výsledku, jež by byl obsahoval jakýkoliv náznak psychologické hloubky, citové drásavosti, dokonale vystavěného příběhu, pečlivosti ba až pedantství v každém detailu, mistrovské ukázky herectví, nemluvě snad o scénáři, režii či kameře, natož pak snad o získání jakéhokoliv filmového ocenění, je pravdou přesný opak, ba Šepoty a výkřiky lze směle položit nejen jako jeden z nejlepších a co filmového zpracování i nejdokonalejších počinů jak ve filmografii Ingmara Bergmana, tak filmu jako takovém vůbec.
Ingmar Bergman: Mlčení

Ingmar Bergman: Mlčení

Vyznačuje-li se tvůrčí koncepce Ingmara Bergmana silným symbolickým podtextem, pak je jeho autorský počin z roku 1963 Mlčení symbolikou prodchnut až na dřeň, ba, tento Bergmanův film lze interpretovat z mnoha navzájem až protikladných úhlů: počínaje psychologickými polohami hlavních postav, malého Johana, sester Anny a Ester, vzájemnou nenávistí, jež se mísí s odcizením, osamělostí i závislostí, či pohledem sexuálním, kdy je Anna nejprve svědkem divoké soulože neznámé dvojice, jíž se oddává v přítmí balkónu uprostřed varietního představení skupiny zakrslých liliputánů a poté se ona sama na podlaze kina pomiluje s neznámým mužem uprostřed promítání, zatímco Ester, jež leží nemocná v hotelovém pokoji, osaměle masturbuje.
Ingmar Bergman: Lesní jahody

Ingmar Bergman: Lesní jahody

Ingmar Bergman je sám o sobě těžký přemýšlivý autor, nicméně jeho počin z roku 1957, Lesní jahody, je dílem, ve kterém Bergman o několik desítek let předběhl svůj vlastní život a ve svých tehdejších 39 letech nepřímo zhodnotil nejen sám sebe, ale i podstatu a pomíjivost života. To vše navenek v očích sedmaosmdesátiletého vědce a profesora bakteriologie Isaka Borga zahraného skvělým režisérem Victorem Sjöströmem, k jehož uměleckému odkazu se Bergman celý život otevřeně hlásil.
Ingmar Bergman: Persona

Ingmar Bergman: Persona

V případě Ingmara Bergmana nemá příliš smysl srovnávat jednotlivé snímky z jeho bohaté filmografie, naopak, co film to svým způsobem neopakovatelný unikát, nicméně v případě Persony si nelze právě pro originální námět, potažmo jeho zpracování, několik srovnání v kontextu Bergmanovy tvorby odpustit:
Ingmar Bergman: Sedmá pečeť

Ingmar Bergman: Sedmá pečeť

Již na první vjem se nabízí srovnat Bergmanovu Sedmou pečeť s Vláčilovou Markétou Lazarovou, jež je mnohem dokonalejší v navození středověké atmosféry ale i v geniálním Vančurově básnickém jazyce, avšak Sedmá pečeť je jednak Bergmanův čistě autorský film - tj. Bergman se více než na vnější kulisy soustředil na vlastní nitro a společně se svým divákem si řeší základní otázky života a smrti, víry a nihilismu, kde rytíř Antonius Block žádající od Smrti odklad po dobu jejich šachové partie, jež bezpochyby patří mezi nejlepší filmové scény historie, není nikým jiným než alter egem samotného režiséra.
Ingmar Bergman: Fanny a Alexandr

Ingmar Bergman: Fanny a Alexandr

Filmový epos Ingmara Bergmana, který měl být syntézou a vyvrcholením celého dosavadního díla, což se mu podařilo s jedinou výjimkou - nestal se jeho dílem posledním. Film je vyprávěn s lehkostí a nadhledem, kterým Bergman bilancuje nejen svá předchozí autobiografická díla, ale dává svému dětství nový pohled bez soudů a snahy o hluboké zamyšlení. Příběh je popisem bez textu mezi řádky, ale o to silnější po sobě zanechává dojem, protože je čistý a nezakalený touhou po nesrozumitelnosti, která bývá zaměňována s oduševnělostí. Smysl Bergmanova filmu stojí na prožitcích jeho hrdinů a především v pohledu desetiletého Alexandra, který si v průběhu let uvědomuje psychologické pozadí svých bližních a hraje si s nimi se svou fantazií, která v určitých pasážích nelze rozeznat od skutečnosti.