V noci jsem snil, že jsem motýlem

Bergmanův snímek Pramen panny z roku 1960 bývá někdy charakterizován jako slabší počin, v němž si Bergman vybral určité tvůrčí volno po vrcholných snímcích Lesní jahody a Sedmá pečeť z roku 1957, nicméně už výčet filmových ocenění - krom jiných Oscar, Zlatý Globus, Zlatá palma v Cannes, …, značí, že se jedná o snímek kvalit zcela mimořádných, jenž však u části publika zůstává poněkud nepochopen.

Předlohou filmu byla Bergmanovi středověká legenda Töreova dcera ve Vänge jíž Bergman původně plánoval zpracovat jako divadelní hru, později jako balet až nakonec ji do filmového scénáře převedla spisovatelka Ulla Isakssonová. Velmi jednoduchý děj líčí cestu zemanské dcery Karin do kostela, kde jako panna měla obětovat svíce Panně Marii, avšak v lese byla nejprve znásilněna, poté brutálně utlučena a následně okradena zdivočelými a bezbožnými pastevci, či lépe potulnými zloději. Ti později k večeru nevědomky vyhledají nocleh u Karinina otce, který je poté, co mu zloději nabídnou ke koupi poničené a zkrvavené Karininy šaty, zabije, ač je tato pomsta v rozporu s jeho náboženskou vírou. Film je vyvrcholen závěrečnou scénou u Karinina mrtvého těla, kdy otec ve svém pokání slíbí na místě vraždy postavit kostel, avšak když svou dceru pozvedá ze země, vytryskne zpod jejího těla vodní pramen.

Nicméně je zcela zbytečné ulpívat svou pozornost na tento do jisté míry lidově naivní příběh. To, co dělá Pramen panny filmovým skvostem, jehož odkaz lze nalézt například i ve slavné Vláčilově Markétě Lazarové, je zejména Bergmanův naturalistický přístup, absence hudebního doprovodu a pomalé sekvence snímání, jež navozují celkovou poetickou atmosféru snímku. Dokonalá je též práce kamery v rukou Svena Nykvista, jež se vyznačuje takřka fotografickou prací se světlem, s jasným oddělením záběrů v interiérech a exteriéru, i důrazem na podkreslení aktuálního děje.

Poněkud nevděčně a v pozadí pak stojí vlastní herecké úlohy, jejichž dojem je navíc ztížen velmi omezenými dialogy, avšak kdo viděl Maxe von Sydowa v Sedmé pečeti, nebude mít pochybnosti, že svou roli Karinina otce zvládl více než s velkou bravurou s důrazem na expresi a vnitřní herectví. Ostatně totéž lze u Bergmana, jež je svou prací s herci proslulý, prohlásit zcela obecně tak, že Pramen panny je dokonalou lahůdkou pro skutečného filmového labužníka.