„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1973

Hal Ashby: Poslední eskorta - Jack Nicholson

Hal Ashby: Poslední eskorta - Jack Nicholson

Vznik dnes již klasického a oceňovaného filmu Poslední eskorta, jež si ve své době zapsal prvenství co do počtu použitých nadávek a kleteb, nebyl nikterak přímočarý. - V souvislosti s tímto filmem bývá nejčastěji vyzdvihován jeho režisér Hal Ashby a herec v hlavní roli Jack Nicholson, ale hlavní zásluhu na tom, že film vůbec vznikl a byl uveden ve zmíněné necenzurované podobě, má zejména jeho producent Gerry Ayres (jeho nejslavnějším produkovaným snímkem je Bonnie & Clyde), jenž již v roce 1969 odkoupil autorská práva na zfilmování stejnojmenného románu z pera Darryla Ponicsana. Poté svěřil sepsání scénáře Robertovi Towne, který scénář napsal přímo na tělo svým blízkým přátelům Jackovi Nicholsonovi a Rupertovi Crosse s tím, že pozměnil základní ladění hlavní postavy, příslušníka americké námořní pěchoty Budduského - ve filmu jej hrál Nicholson, a současně pozměnil závěrečnou část tak, že Buddusky na rozdíl od románu ve filmu neumírá. Na podzim roku 1971 Ayres předložil hotový scénář své mateřské společnosti Columbia Pictures. - Ta scénáristu Townea požádala, aby ze scénáře vypustil většinu kleteb, což Towne odmítl a Columbia Pictures následně poslala realizaci scénáře k ledu.
Graham Greene: Honorární konzul

Graham Greene: Honorární konzul

The Honorary Consul, 1973

Honorární konzul je čtenářsky vůbec nejoblíbenější dílo Grahama Greena, které se krom takřka obligátního filmového zpracování, dočkalo i české televizní adaptace z roku 1991 a to v režii Jaroslava Dudka a tehdejším hvězdným obsazením à la František Němec, Petr Nárožný, Miloš Kopecký, Petr Čepek, Jiří Bartoška a Ilja Racek.
Serpico

Serpico

Režisér Sidney Lumet má ve své více než šedesátileté kariéře na kontě dva snímky, jež se zapsaly do filmové historie - Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 a Serpico z roku 1973 a byť byl mnohokrát nominován na Oscara, získal jej až v roce 2005 za celoživotní výkon. Z bohaté herecké filmografie Al Pacina se pro změnu kvalitativně vydělují dva snímky Kmotr z roku 1972 a pro změnu právě film Serpico o rok později, aby nakonec svého hereckého Oscara získal v roce 1992 za nepříliš povedenou (ve srovnání s originálem) coververzi italské komedie Vůně ženy z roku 1974.
Vladimír miloval periférii, miloval stále rozkopané ulice, z jejichž útrob bylo vyrváno potrubí, elektrické vedení a telefony, všechny ty černé a vzduté pruty, které objímají svými chapadly zděšené konvenční chodce jako hadi Laokoonovo sousoší, Vladimír miloval vysypané čerstvě pálené cihly a dlaždice jen tak pohozené na hromadách surové hlíny… tu odhalenou metodu vnitřností velkoměsta a přirovnával ty rozkopané ulice ke své grafice, nacházel vždy ve zmatku tvůrčí postupy, takže podle Vladimíra by bylo nejlepší sice spravit všechny ty kanalizace a elektrické vedení, všechna ta potrubí a spoje, ale všechno pak nechat jen tak, jen tak přemostěné fošnami a narychlo sbitými mostky, zrovna tak, jak je to pod katedrálou svatého Víta, když se objeví další rotunda, další kostelík. Vladimír se nikdy nemohl dosyta vynadívat na tu odhalenou krásu, ve které chaos má řád.
Ingmar Bergman: Scény z manželského života

Ingmar Bergman: Scény z manželského života

Ingmar Bergman - to není jen jeden z nejlepších a nejvýznamnějších filmových režisérů všech dob s takřka třiceti snímky na svém kontě, ale současně i talentovaný a úspěšný dramatik i spisovatel. Od počátku 70. let pak Bergman pomalu ustupuje od filmovému k televiznímu zpracování (jeho posledním filmovým dílem je Fanny a Alexander z roku 1982), ve kterém však Bergman proti všem očekáváním nachází opět nové a netušené možnosti. A právě jedním z nejvýznamnějších televizních počinů je televizní seriál Scény z manželského života, ve kterém lze dohledat jak paralely s Bergmanovým životem, kdy ne náhodou v hlavní roli Marianne exceluje bývalá Bergmanova partnerka Liv Ullmann, tak notnou inspiraci Augustem Strindbergem, k jehož odkazu se Bergman ostatně rád hlásí.