V noci jsem snil, že jsem motýlem

O tom, že není radno vstupovat do neznámého bytu, zvlášť vládne-li tam neviditelná ruka Jana Švankmajera, přesvědčí nás nevěřící nádherná filmově-výtvarná hříčka, Byt. - Do „bytu“ vstoupí návštěvník a dveře se za ním nejenže zabouchnou, ale aby se návštěvník z bytu nedostal se zdravým rozumem, jsou i provázány s futry na prst tlustým drátem.

Avšak nástrahy, do kterých se nechá návštěvník nachytat, teprve započaly své dílo: podívá-li se do zrcadla, neuvidí v něm odraz svého obličeje, ale svého zátylku; když se pokusí zatopit v kamnech, vystříkne naň proud vody; sedne-li na židli, dopadne na zem, protože židli se znenadání zkrátí nohy a když si tento neznámý jev prohlíží, vypíchne mu opět narostlá noha málem oko; dopad světla na zeď v ní vytvoří díru, z níž vzápětí vystřelí ruka přímo do návštěvníkova obličeje; chce-li se napít, vypadne z vodovodní trubky obrovský kámen; chce-li se po všech těchto příhodách najíst u přichystaného a prostřeného stolu, zjistí, že v lžíci se sada děr, patka chleba je zespodu vyhlodaná krysami a vejce natvrdo je jak žula, kdy propadne stolem, ale hodí-li jej již silně rozzuřený návštěvník proti zdi, žbluňkne do ní jako do vody; ostatně stejně hladce lze do ní strčí i svou ruku, kterou však již nelze vyndat ven a návštěvník je nucen ji ze zdi vydlabat. Lehne-li si poté již na kraji vysílení do přichystané postele, změní se postel v hromadu pilin tak, že vylekán vystřelí ze sutin postele, ale je vzápětí přibit hřebíky ke zdi, o kterou se z neopatrnosti opřel. Vysvobodí se jen za cenu obětování svého svrchního šatstva, ale to do místnosti doposud nezpozorovanými dveřmi vstoupí neznámý muž s kohoutem v podpaží, podá návštěvníku sekeru a poté odejde druhými dveřmi. Návštěvník po chvíli váhání dveře, kterými pře chvílí vstoupil muž s kohoutem, rozštípe na cucky, ale za nimi objeví jen bílou zeď s nápisy, jež po sobě zanechali předchozí návštěvníci. Připravenou tužkou tedy sám zvěční iniciály svého jména…

Bytu patří v Švankmajerově filmografii k těm obzvláště hravě rafinovaným, kdy lze jen pasivně čekat, co dalšího si na nás Jan Švankmajer vymyslí. Slabou stránkou by se mohly zdát neherecké výkony „návštěvníka“ Ivana Krause potažmo muže s „kohoutem“ Juraje Herze, nicméně právě absence i předstírání jakéhokoliv pokusu o herectví, dává celému filmu realističtější nádech a nesvádí jen k lacinému útoku na divákovy smysly.