„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1968

Rozinky a mandle

Rozinky a mandle

Rozinky a mandle, 1968

V roce 1968 učinilo nakladatelství Odeon velmi významný literární počin a vydalo antalogii povídek nejvýznamnějších autorů v jidiš a to v novém překladu Jakuba Markoviče, který stál i za konkrétním výběrem zastoupených autorů. - Ve výboru je tak zastoupeno jednadvacet autorů a necelých padesát povídek.
Jan Valášek: Naše bláznivá rodina

Jan Valášek: Naše bláznivá rodina

Filmová komedie Naše bláznivá rodina je typickým nenáročným produktem pro pobavení nenáročného diváka, jehož režie se chopil stejně nenáročný Jan Valášek. A když Valášek ještě před dokončením filmu zemřel, nebylo pro Karla Kachyňu nejmenší problém na Valáškovu práci navázat a film dokončit tak, že si na konci srpna roku 1968 odbyl svou premiéru, během následujících měsíců prošel českými kinosály, aby následně upadl v naprosté zapomnění. Ale absurdní shodou okolností se tento opravdu průměrný snímek s lascivním humorem dostal na černou listinu a byl, byť jej zcela jistě nikdo nepostrádal, na dvě desetiletí zavřen do filmového trezoru. - To vše pro jméno scénáristy Jana Procházky, kdy se Naše bláznivá rodina dostala do vybrané společnosti o několik řádů kvalitnějších filmů, jako byl Kočár do Vídně a Ucho, jež se po potlačení Pražského jara a znovunastolení komunistické cenzury staly symbolem toho nejšpatnějšího, co kdy bylo v československé kinematografii natočeno. V souladu s celkovou absurdností komunistické diktatury však bylo příznačné, že zatímco jméno Jana Procházky se stalo přísně zapovězené, vrchní realizátor jeho scénářů Karel Kachyňa mohl točit, byť omezeně, dál tak, že Kachyňa v následujících letech natočil několik dalších Procházkových scénářů à la Už zase skáču přes kaluže či Páni kluci, kdy se z titulků pouze vypustilo Procházkovo jméno.
Vojtěch Jasný: Všichni dobří rodáci

Vojtěch Jasný: Všichni dobří rodáci

Nejslavnější snímek jednoho z nejslavnějších českých režisérů Vojtěcha Jasného, Všichni dobří rodáci, je ve své vnější podstatě jen kronikou jedné malé moravské vesnice a to z období mezi roky 1945 až 1957. Proměny společenských vztahů po nástupu komunistické diktatury v únoru 1948, s následnou nucenou kolektivizací s následným terorem všech dle hesla „kdo nejde s námi jde proti nám“ jsou ilustrovány na osmici hlavních postav, původně kamarádů, jejichž vzájemné vztahy se postupně rozklížily tak, že se stali nesmiřitelnými nepřáteli.
Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Pier Paolo Pasolini: Teoréma

Námět Teorémy Piera Paola Pasoliniho již v mnohém předesílá rok vzniku 1968, tedy rok, ve kterém v Evropě i v USA vyvrcholilo revoluční hnutí ať na straně evropských studentů tak hippies, s černošskými radikály tak nezávislými beatniky - tedy boj nejen proti starému a nemocnému zřízení, ale i proti maloměšťáckému smýšlení i způsobu života.
Vittorio De Sica: Místo pro lásku

Vittorio De Sica: Místo pro lásku

Vittorio de Sica můžeme směle položit za vůbec nejpřednějšího představitele italského neorealismu 40. a 50. let, kdy zvláště jeho snímky Zloději kol (1948), Zázrak v Miláně (1951), Umberto D. (1952) či Střecha (1956) ve své době psaly filmovou historii. Nicméně neorealismem vrcholná tvorba Vittoria de Sica zdaleka nekončí, ba zvláště díky jménům Marcella Mastroianniho a Sophie Loren vešly do obecné známosti zejména jeho snímky ze 60. let a là Horalka (1960), Boccaccio '70 (1962), Včera, dnes a zítra (1963) či Manželství po italsku (1964).
Damiano Damiani: Den sovy

Damiano Damiani: Den sovy

Žánru tzv. mafiánskému filmu sice jednoznačně vévodí snímek Francise Forda Coppoly Kmotr z roku 1972, ale jako mnohem realističtější a vyzrálejší co do zpracování svého tématu se jeví počin Damiana Damianiho Den sovy z roku 1968 s excelentním hereckým obsazením v čele s Claudií Cardinale a Francem Nerem.
Jan Švankmajer: Byt

Jan Švankmajer: Byt

O tom, že není radno vstupovat do neznámého bytu, zvlášť vládne-li tam neviditelná ruka Jana Švankmajera, přesvědčí nás nevěřící nádherná filmově-výtvarná hříčka, Byt. - Do „bytu“ vstoupí návštěvník a dveře se za ním nejenže zabouchnou, ale aby se návštěvník z bytu nedostal se zdravým rozumem, jsou i provázány s futry na prst tlustým drátem.
Jan Švankmajer: Zahrada

Jan Švankmajer: Zahrada

K dokonalosti s jakou Jan Švankmajer filmově ztvárnil absurdní povídku Ivana Krause Živý plot s jednoznačným politickým podtextem poplatným nejen době svého vzniku, ale zejména letem nadcházejícím, není ani možné cokoliv vytknout. Ba naopak, důkladná propracovanost, důraz na nejmenší detaily a celkový dojem současně, prozrazují nejenom přítomnost výtvarníka, ale avizují i příchod filmového režiséra, který sice svou opravdu velkou příležitost dostal až o několik desítek let později.
Juraj Herz: Spalovač mrtvol

Juraj Herz: Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol byl sice natočen ještě v relativně svobodném roce 1968, ale jeho kvapná premiéra se odehrála až v březnu 1969, načež byl záhy stažen z českých kin a na dlouhá léta uložen do trezoru. Asi netřeba zdůrazňovat, že Spalovač mrtvol patří mezi to nejlepší, co bylo vůbec kdy natočeno a existuje jen nemálo filmů, které s ním snesou přímé srovnání.
Jiří Menzel: Rozmarné léto

Jiří Menzel: Rozmarné léto

Ve zlaté éře českého filmu v 60. letech byly filmově adaptovány dvě Vančurovy nejslavnější předlohy, Markéta Lazarová Františkem Vláčilem a Rozmarné léto Jiřím Menzelem. Oba filmy patří do pokladnice české kinematografie, ale přesto mezi nimi čiší rozdíl několika kvalitativních tříd.
Milan Kundera: Směšné lásky

Milan Kundera: Směšné lásky

Milana Kunderu a Bohumila Hrabala lze charakterizovat nejen jako nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny XX. století, ale i jako představitele dvou zcela odlišných literárních a životních proudů.
Zatímco Hrabalovo dílo se vyznačuje poetičností, která je ukryta pod hrubou slupkou inspirace nezařaditelných lidí z pokraje společnosti a Hrabal, jež byl, přes své napůl básnické obrazy oslavující vnitřní krásu ale i nadpohlavní lásku a hledání skryté harmonie v naturalistických životních námětech, často obviňován z vulgarismu a morální zkaženosti, tak pro Kunderu je ústředním námětem láska ve svých nejcyničtějších polohách, ve kterých je za lásku považována neukojenost, ať již pohlavní či citová, překonání samoty, majetnickost či touha po vlastnictví.
Jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších kunderových děl antilásky je sborník tří povídek Směšné lásky, jež poprvé vyšel v letech 1963, 1965 a 1968, tedy v dobách všeobecného uvolnění a tvůrčí svobody, jež může být směle označena za zlaté období českého moderního umění.

Já truchlivý bůh

Adolf je zamilován do zcela netalentované a ještě hloupější studentky brněnské konzervatoře, Jany, nad kterou má sice intelektuální převahu, zcela otevřeně se jí na jedné straně pro její hloupost vysmívá, avšak na straně druhé se cítí být ponížen její kategorickou odmítavostí, kdy Jana čte jeho milostné dopisy svým spolužačkám předstíraje, že je píše dívčí idol, tenorista brněnské opery, pan Lambrecht, a proto si vymyslí krutou pomstu, která Janu nejen poníží, ale především uchlácholí jeho uraženou ješitnost: domluví se s jedním řeckým povalečem, Apostolkem, že bude před hrát s Janou světoznámého řeckého dirigenta, do kterého, jak autor pomsty zcela nepochyboval, se Jana zamiluje. Avšak pomsta se povedla jen zčásti - Apostolek sice Janu svedl, ba Jana po této jediné milostné noci svého života otěhotněla, avšak dál snila svůj velký dívčí sen a ve svých myšlenkách žila jen pro krásného světoznámého dirigenta a pro plod jejich lásky. Poslední ránu pomstě pak zasadil Apostolek, který se rovněž zamiloval. Ne do Jany, ale do krásného večera s ní. Avšak ani Jana nemilovala jeho, ale jen svůj dívčí sen, prince, po kterém toužila od svého dětství. - A když se s ní Apostolek snažil opět setkat, viděla v něm jen cizího pobudu.
Ve čtyři hodiny jsme vešli do Bellevue. Připadal jsem si jako muž vedoucí po svém boku výstřední krasavici. Několik stolů se na nás ohlédlo. Ano, byl to především stůl, kde seděla Jana a její dvě kolegyně. Nevšímavě jsme prošli a udešli u malého stolku u okna. Měli jsme krásnou vyhlídku na stanici tramvaje, špinavý chodník a chodce. Kavárna se nejmenovala nadarmo Bellevue.
Asi po pěti minutách jsem se zvedl a přišel k Janinu stolu. Pozdravil jsem. Slečny shovívavě odpověděly. Povídám: „Janičko, jdu za tebou.“ „Ale di,“ řekla Janička. „Protože by tě možná zajímalo,“ pokračoval jsem. „Je tu se mnou dirigent athénské opery, Řek. Byl v západním Německu na koncertním turné a vrací se zpět přes Československo. Je tady docela soukromě. Chce si v Brně prostudovat partituru Janáčkova Osudu.“
Zdálo se mi, že je přede mnou stůl U tří zkamenělých kačen. Nevím, jestli na vás taky působí kačenky tak roztomile jako na mne. Husy ne. Všimněte si hus! Husa, zejména svých zobákem, zosobňuje hloupost, a to hloupost autoritativní. Kdežto kačenka, a opět zejména svým zobákem, zosobňuje hloupost nevinnou a dojemnou. Střídavě, co jsem ji znal, nazýval jsem Janičku husou a kačenkou. Dnes, kdy jsem stoupal vzhůru po svahu pomsty, stal jsem se lítostivějším a smířlivějším a chápal jsem ji jako kačenku.
„Jak jsi se k němu dostal?“
„Ale to víš, jazykové potíže, Pan Apostol Achilles zná jen italsky a řecky. A já tak trochu řecky umím.“
„Ty umíš řecky?“ udiveně se ptala Jana.
„Vidíš, to to ani nevíš. To je ostuda. A znávala jsi mne přece trochu.“
„Nikdy jsi mi nic neříkal. Jak jsem to mohla vědět!“
Měl jsem jí v té chvíli skutečně za zlé, že se o nic nezajímala než o sebe a že ani nevěděla, že umím řecky. Vidíš, říkal jsem si, egocentrická holka, Buď rád, žes ji nechal být. Vzápětí jsem si ovšem uvědomil, že jsem ji jednak nenechal já, nýbrž ona mne, jednak že vlastně řecky neumím, a že tedy Jana za nic nemůže. Ale přesto, obžaloval jsem ji znovu, kdybych uměl řecky jako Homér, stejně by to nevěděla, protože na celém světě nevidí než samu sebe a neslyší nic než tóny svých hlasových cvičení.
Řekl jsem jí zdvořile: „Jestli chceš, Janičko, pojď si k nám na chvíli sednout. Můžeš se leccos dozvědět.“
„Hm…“ řekla Jana a uvedla několik důvodů, o nichž věděl, že budou vyvráceny: „Ale jak se s ním domluvím?“
„Budu vám tlumočit.“
„Ale to já nemůžu. Vždyť se s ním neznám.“
„Seznámím vás.“
„A třeba ho budu otravovat.“
„Ale kdepak, on bude rád, když se seznámí s krásnou dívkou.“
Jana už zvolna vstávala. Rozhlížela se nesměle a pyšně zároveň. Poblíže byl stůl, kde pil svou kávu Lambrecht. Ano, opravdu. Lambrecht zvedl hlavu od kávy a díval se roztěkaným, nepřítomným pohledem na Janu. Jana byla šťastna a šla za mnou.
Chodil jsem naštěstí na klasické gymnázium. Od kvinty je tam stará řečtina jako povinný předmět. Zuřil jsem, že se jí musím učit. Neviděl jsem v tom žádný užitek. Skutečně jsem v životě starou řečtinu nepotřeboval a zapomněl jsem ji zcela s výjimkou asi desítky slov, jež se mi zadřela vpaměti. A hle, přišel den, kdy čtyři roky otravného gymnazijního učení obdržely svůj smysl a byly vykoupeny. Existuje zřejmě přece jen nějaký řád věcí, který praví, že nic není na světě zbytečné a že každé sémě jednou vzklíčí.
Přistoupiv ke stolu přítelovu, pravil jsem: „To je, Janičko, mistr Achilles Apostolo. Ejnar gar estin Jana Malátová.“
Apostol vstal a podával Janičce ruku. Řekl přitom jakási řecká slova, jimž jsem samozřejmě, nemusím to snad zdůrazňovat, nerozuměl.
„Mistr říká, že je velmi šťasten,“ povídám Janičce.
Janička se zapýřila a sedla si na svou židli. Musil jsem si vypůjčit od posledního stolu jinou a přisedl jsem.
Janička se velmi pýřila. Apostolek se na ni usmíval.
„No, Janičko, nestyď se. Mistr je velice skromný, Jak vidíš, je mlád, a už je šéfdirigentem athénské opary.“
„Zeptej se mistra,“ povídala Jana, „jak se mu líbí v Brně.“
„Ho makrobos ofthakoj Brno?“
Apostol řekl několik řeckých slov a já jsem tlumočil: „Mistr říká, že se mu velice líbí, avšak od chvíle, kdy vidí tebe, zdá se mu Brno krásnější než Neapol, na jejíž pláže často ve svém dětství jezdil.“
Janička byla rudá jako krocaní zadek. Ale neskláněla oči.
Apostol opět řekl řecká slova.
Řekl jsem: „Mistr se tě ptá, čím se zabýváš.“
„Učím se zpívat,“ řekla Janička.
Řekl jsem Apostolovi: „Makros kantaté.“
Apostol zvedl udiveně oči a opět zamumlav jakousi řeckou větu. Bůhví jakou větu to pořád říkal. To už zůstane pro mne tajemství. říkal vlez mi na záda, říkal nějakou řeckou rozpočítavanku, co asi říkal? Nedovím se to, a proto ani vy se to nedovíte.
„Mistr říká,“ povídám, „že nezná krásnějšího poslání pro ženu než zpěv.“
„Zeptej se mistra,“ řekla Janička, „co teď v Athénách dává.“
Ptám se: „Hoplitoj toj samoj gelastiké anér andros?“
Apostol řekl slova.
Tlumočím: „V athénské královské opeře dává mistr především antické řecké opery. Stará řecká opera je základem celé pozdější evropské opery. Znáš řecké opery, že!“
Janička řekla: „Tak trochu.“
„Mistr právě povídal, že je zarmoucen, jak málo se tu dává starých řeckých oper. Co prý na to říkáš.“
Jan chvíli váhala a pak povídá: „Řekni mistrovi, že na to nemáme hlasy. U nás všichni zpěváci řvou. Mají vyřvané hlasy a neutáhnou větší part. Wagner by také neutáhli.“
Podivoval jsem se vždycky Janě, jak si okamžitě dovedla utvořit zcela jasnou představu o věcech, které neznala, nebo dokonce o věcech, jež neexistovaly. řeckou antickou operu, kterou jsem si právě vymyslil, si okamžitě připodobnila k Wagnerovi, asi proto, že Wagnera také nikdy neslyšela, protože se ani v Brně za její život nikdy nedával.
[…]
Ještě téhož večera mi nadšeně vyprávěl. Gestikuloval. „Adolfku, ona se vůbec nehejbala. Já sem nesmel nyc mluvit a tak jenom mlčím a du k ný a tak ju chytým a ona nyc a dývá se na mne a tak já ju teda políbím a ona, Adolfku, ona si všechno nechala, co jsem ji delal, rozumíš, Adolfku, všcko a ona nevedela, že já rozumim česky a ona mi povídala takovy veci, Adolfku, to bylo neco, co se neda ržikat.“
„Co ti říkala, Apostolku?“ ptal jsem se stísněným hlasem.
„Adolfku, to mi ještě žádný ženská neržikala, miláčku mne povídala, můj jedyný, a povídala mi, že na mne čekala cely život, že čekala jenom na mne, a že nykoho jinyho už v životě nechce a nebude moct myt, a Adolfku, ona byla, jak se ržika, ještě tohle, ona nemela chlapa.“
„Panna.“
„Ano… Já sem se musel držet, abych ji taky česky neco neržekl, protože to bylo neco, no, proste co mám povidat. Co ty mám povidat!“
„Adolfku, ty seš kamarád. Ty seš kamarád. Ona poržád vykladala. Ona pak ležela a ržikala: ty stejně nerozumíš co já ržikam, tak aspoň mužu mluvit. Ta toho napovídala, to si nedovedeš pržedstavit. A já jsem všecko rozumel. Ona mi ržikala, že nykdy nikoho nemohla mit ráda, protože laska je neco velikyho a že ona nechce maly laska, ale jenom veliky laska a ržikala mi, ty na mne, Achilles, stejne zapomeneš, ale to nevadý, já te mám ráda a ržikala mi poržad Achillečku, Achillečku, Achillečku, a já jsem ji, Adolfku, nemohl nyc ržict jenom ržecky a tomu ona nerozumela.“[1]

Sestřičko mých sestřiček

Další cynický úhel milostnou posedlostí, jež je zaměňována za lásku, je příběh hudebního skladatele na počátku středních let, který je tak dlouze operován až pomalu přestává účinkovat jeho lokální umrtvení a jedna z operujících, Kamila, si všimne jeho utrpení a otře mu zpocené čelo. Druhý den jej ještě krátce navštíví v rekonvalescentním pokoji. Vypravěč, pro který byl zvyklý ženy brát jako věci, které se velmi rychle opotřebovávají a je nutné často střídat, je Kamilou posedlý tak, že po delší době spontánně napíše novou symfonickou skladbu. Na premiérové veřejné představení skladby přijde i Kamila, avšak jak velmi záhy zjistí, je šťastě vdána i zamilována do svého bývalého spolužáka, mimo jiné i špatného básníka. Při společném večeru doma u milenecké dvojice sžírá vypravěče závist, touha i nenávist a tak je mu velkým pokojením, když mu manžel Kamily recituje sérii svých básní, které jsou ještě horší, než které kdysi slyšel na jednom večeru mladých umělců. Ale když mu básník prozradí, že básně psal společně s Kamilou, ba dokonce ty nejhorší metafory vymyslela sama Kamila, odpustí jim, jako špatným básníkům ale dokonalým milencům.

Nikdo se nebude smát

Vypravěč třetího příběhu je sebejistý mladý cynik, který pracuje jako asistent katedry dějin umění a jeho sebejistota se pak zvedla do nebeských výšin poté, co mu výtvarná časopis otiskl sérii článků s novou interpretací dějin umění. Jako ohlas na jeho články mu jistý Záturecký pošle patolízalský dopis, ve kterém ho žádá o pozitivní lektorský posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi, na které pracoval po tři roky a jak doufal, vynese mu vědecké uznání. Avšak práce byla jen opsána z dalších autorů a neobsahovala ani nová fakta ani nějakou novou interpretaci, a všichni předchozí lektoři ji jako nepůvodní zcela jednoznačně odmítli.
Avšak vypravěč ovlivněn Zátureckého patolízalským dopisem, ale i svou leností, napsal Zátureckému jen neurčitý dopis, ve kterém o jeho práci nijak nevyjádřil s tím, že Záturecký tak dá sám pokoj a nebude již hodnocení dále požadovat. Ten se jej však jako klíště chytl jako své jediné naděje, začal jej pronásledovat ve škole i u něj doma tak, že byl nucen přeložit své přednášky na jiné dny, a Zátureckého nařkl ze sexuálních návrhů ke své přítelkyni, jež u něho načerno bydlela.
Avšak příběh se odehrává hluboko v padesátých letech, do sporu se vloží i Zátureckého, téměř slepá, manželka, pronásleduje vypravěčovu přítelkyni Kláru i v zaměstnání, spor nakonec řeší i školní rada a občanský uliční výbor tak, že Klára, jež to s vypravěčem táhla jen pro falešné sliby, že ji vytáhne ze zaměstnání švadleny na manekýnku, odejde za redaktorem výtvarného časopisu, sám ztratí své místo vysokoškolského asistenta ale i dekret ke svému podnájmu tak, že si může jen cynicky říct, že příhoda se Zátureckým byla přes veškerou svou tragiku komediální fraškou.

Použitá literatura:

  1. Milan Kundera, Směšné lásky, Československý spisovatel, Praha: 1963.
[1] Kundera, s. 13-17 a 24-25.