„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Výtvarný film

Adam Elliot: Mary and Max

Adam Elliot: Mary and Max

Mary je osmiletá boubelatá holčička z předměstí Melbourne, má ráda čokoládu, seriál Noblíci a zejména má spoustu otázek, na které ji nikdo není schopen odpovědět. - Maminka Vera se každodenně utápí v cherry a svět tatínka Noela se zúžil pouze na jeho zálibu ve vycpávání zvířat. Jednoho dne Mary na poště vytrhne list z telefonního seznamu New Yorku, náhodně si vybere jméno Maxe Horowitze a napíše mu dopis. Max je čtyřiačtyřicetiletý Žid s Aspergerovým syndromem a dalo by se říci, že Mary a Max nemají vůbec nic společného. Ale jejich dopisové přátelství, které započalo v roce 1976, kdy bylo Mary osm let, vydrželo celých osmnáct let do roku 1994, kdy Max umírá a to jen několik hodin předtím, než jej Mary přijede poprvé navštívit.
Jan Švankmajer: Přežít svůj život

Jan Švankmajer: Přežít svůj život

Jan Švankmajer je vedle režiséra Jana Němce a částečně i režisérky Věry Chytilové posledním mohykánem tak zvané Československé nové vlny, jenž nepodlehl stále silnějším komerčním tlakům a naopak si již od prvotních krátkometrážních filmů z půli 60. let udržuje vysokou kvalitativní úroveň. Ba, Jan Švankmajer dlouhodobě ční nad současnou, co do kvality zcela průměrnou, českou kinematografií tak, že jeho filmy jsou více než v České republice mnohem slavnější a známější v zahraničí.
Komix Alois Nebel

Komix Alois Nebel

Alois Nebel byl suverénně nejočekávanějším snímkem mnoha posledních let, kdy první trailer byl uveřejněn již více než rok a půl před premiérou filmu. Avšak od této úvodní ochutnávky udělali jeho tvůrci značný kus práce, zásadně změnili koncepci, zcela přetvořili původní scénář a značně se tak odklonili od původní předlohy v podobě komixové trilogie. - A udělali tak dobře, protože původní příběh trpí mnoha dějovými inkonzistencemi a zejména mu chybí uchopitelný leitmotiv a pointa, jimiž se ve filmovém scénáři stal odsun sudetských Němců. Výsledný snímek tak přišel do kin o rok později než byly původní plány - koncem září 2011, a na poměry českého filmu s obřím rozpočtem 80. miliónů.
Jan Švankmajer: Spiklenci slasti

Jan Švankmajer: Spiklenci slasti

Jan Švankmajer bývá v českých reáliích považován za enfant terrible, který si cílevědomě kráčí vlastní cestou bez ohledu na (ne)vkus diváka či komerční prodejnost, v případě horším za hračičku a nesrozumitelného podivína. Nicméně je-li v české kinematografii jméno, jež by mělo svou úctu a vážnost napříč celou Evropou, Amerikou a Japonskem, pak je to právě výtvarník, loutkář, filmový scénárista a režisér, nestor surrealismu Jan Švankmajer. (Ostatně toto paradigma ilustruje i fakt, že kompletní Švankmajerovu filmografii si můžeme na DVD zakoupit třeba i v Patagonii či na ostrově Svatého Tomáše, nikoliv však v České republice).
Jaromil Jireš: Valérie a týden divů

Jaromil Jireš: Valérie a týden divů

Valerie a týden divů bývá označována za poslední filmový opus tzv. nové československé vlny, díky které má i dnes česká kinematografie obrovské celosvětové renomé. Hlavní tvůrčí osobností je ve filmu výtvarnice Ester Krumbachová, která je neodmyslitelně spjatá hned s celou řadou vrcholných snímků z 2. poloviny 60. let. Krumbachová krom fenomenální výtvarné složky pro Valerii a týden divů napsala i původní scénář, který byl určen k natočení režisérem, a exmanželem Krumbachové, Janem Němcem. Vzhledem k tomu, že Němec měl od roku 1968 naprostý zákaz točit, se režie nakonec uchopil Jaromil Jireš.
Jan Švankmajer: Don Šajn

Jan Švankmajer: Don Šajn

Don Šajn bývá obvykle charakterizován jako nejdějovější film Jana Švankmajera, avšak připustíme-li Švankmajer není tak úplně zaměřen na vnější příběh jako na vnitřní pochody, niterné asociace ba fantazijní provokace, pak nám vyplývá, že Don Šajn, byť v něm nelze švankmajerovského ducha nevypozorovat, je v tvorbě Jana Švankmajera ojedinělým krokem stranou.
Jan Švankmajer: Zánik domu Usherů

Jan Švankmajer: Zánik domu Usherů

Edgar Allan Poe je bez jakýkoliv sporů jedním z nejznámějších a nejčtenějších autorů vůbec a je pozoruhodné, že jeho mistrovské ať již hororově, detektivně či fantaskně laděné náměty, zůstávají takřka nepovšimnuty ze strany filmového průmyslu, který mnohem méně nápadité předlohy dokázal natočit hned v několika pokračováních.
Jan Švankmajer: Byt

Jan Švankmajer: Byt

O tom, že není radno vstupovat do neznámého bytu, zvlášť vládne-li tam neviditelná ruka Jana Švankmajera, přesvědčí nás nevěřící nádherná filmově-výtvarná hříčka, Byt. - Do „bytu“ vstoupí návštěvník a dveře se za ním nejenže zabouchnou, ale aby se návštěvník z bytu nedostal se zdravým rozumem, jsou i provázány s futry na prst tlustým drátem.
Jan Švankmajer: Kostnice

Jan Švankmajer: Kostnice

Chtělo by se říci, že Kostnice nemá ve filmové tvorbě Jana Švankmajera své místo a narušuje dlouholetou kontinuu od použití čistě výtvarných prostředků tak, jak si je dokonale osahal ve svých raných krátkých filmech, směrem k celovečernímu hranému filmu, ve kterém výtvarná složka hraje důležitou, nicméně jen podkreslující, úlohu. Ba, máme-li definovat jakési typické znaky Švankmajerových filmových defilé, tak alespoň navenek je Kostnice takřka beze zbytku postrádá a svou formou zapadá do nejsuchopárnější kategorie filmových dokumentů, k čemuž ostatně značně přispívá i hlas neviditelné průvodkyně, jenž kostnicí provádí opět neviditelnou školní výpravu.
Jan Švankmajer: Do pivnice

Jan Švankmajer: Do pivnice

Ač možná bude nejeden zlatého moku chtivý divák zklamán, hříčka Jana Švankmajera, pojednává o strachu a zejména přebujelé fantazii malé holčičky, záměrně ne nepodobné Červené Karkulce. Snad aby se v diváku probudily dávno zapomenuté asociace s hororovými traumaty, jimiž utrpěl v dětství, když byl, podobně jako naše malá hrdinka, poslán do sklepa pro brambory.
Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Přes jednoznačnou cílenost díla, která nemohla obstát jak u soudobé kritiky tak u literární vědy v současnosti, je Edgar Allan Poe nejen génius ale rovněž je i klasik toho nejtěžšího formátu, jehož povídky budou čteny ještě za tisíc let. A co je větší známkou kvality než absolutní rezistence vůči času ?!!. Přes všeobecné kulturní nasáknutí, kdy se Poe stal nezbytnou součástí světového kulturního bohatství, nalezneme jen nemálo kvalitních interpretací, jež by dokázaly Poea oživit a zesoučasnit, aniž by původní předlohu degradovaly na pouhý kýč (, kterým svým způsobem sice předloha je, avšak kýč dovedený k nejvyšší dokonalosti) a mezi ty nepočetné interprety, jež se dokázali s jeho odkazem jako rovný s rovným vypořádat, patří právě Jan Švankmajer, jež svůj v pořadí druhý film s Poeovou variací (po o dva roky starším Zániku domu Usherů z roku 1981) na jeho snad vedle Zlatého Skarabea nejznámější povídku vůbec, Jáma a kyvadlo, kdy svůj scénář rozšířil i o námět Auguste Villiers de l'Isle-Adama, Naděje tak, že Kyvadlo, jáma a naděje dostalo onen požadovaný přísvit čerstvého světla i zcela nový nečekaný závěr.

Filozofický horor

Jan Švankmajer: Šílení

Jan Švankmajer: Šílení

Zatímco mnohým z diváků otevře kombinace Markýze de Sade, Edgara Allana Poea, Jana Švankmajera a Jana Třísky zcela nové doposud netušené souvislosti, je s podivem, nakolik zůstává tato hororová hříčka s filozofickým podtextem ad absurdum nepochopena, ba dokonce vykládána v kontextu Švankmajerova matení diváka z úvodu filmu, kdy svůj nejpropracovanější a co do příběhu nejsilnější počin Šílení, při kterém nejen diváci, ale i herci samotní, trnou, kam až je Švankmajerova fantazie donese, vykládá jako infantilní a neumělecký. Nicméně zůstaneme-li u samotného motivu Šílených, kde nelze s jistotou určit, kdo je větší blázen, zda psychiatr či pacient, a jako nejnormálnější se v konečném soudu jeví postava nejšílenějšího Markýze.
Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Při sledování filmových výtvorů Jana Švankmajera často lituji, že filmové prostředky, které se dnes podbízejí pro natáčení netalentovanými tvůrci pro tupé masy, jak se alespoň dle meziřádků zdá, nebyly přístupné již před nějakými 70 lety, kdy u nás surrealismus, k jehož odkazu se Jan Švankmajer hrdě hlásí, nejen zapustil své kořeny, ale bohužel byl současně na svém vrcholu smeten nastupujícími diktaturami fašismu a komunismu. Tak mohu jen litovat, že Švankmajer je nejen u nás jen jeden.
Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma

Jan Švankmajer: Tma, světlo, tma

Nejvýstižnější charakteristika Jana Švankmajera je sice kombinace „filmař-surrealista-výtvarník“, nicméně bychom mohli ve výčtu jen těch nejcharakterističtějších přirovnání dále pokračovat tak, že pro zkratku jej nazvěme jedním ze světově nejuznávanějších surrealistických filmových tvůrců, který však v českých zemích potažmo komunistickém Československu neměl vždy na růžích ustláno a snad i proto je dnes více než u nás mnohem známější v kontextu světové kinematografie.
Jan Švankmajer: Otesánek

Jan Švankmajer: Otesánek

Jana Švankmajera si s pojmem „český film“ asociuje asi jen několik filmových labužníků, nicméně vydáme-li se do světa, ať již jakýmkoliv směrem, dostaneme k této asociaci příměr právě a jen a pouze v jeho díle a osobě, jakožto celosvětového unikátu a jednoho z posledních surrealistických mohykánů, jehož dílo i poselství je srozumitelné a vyhledávané na všech obydlených kontinentech. S jistou dávkou zlehčení si česká kinematografie zachovává své vysoké renomé, tak jak si jej vybudovala v druhé polovině 60. let, právě skrz Jana Švankmajera.