V noci jsem snil, že jsem motýlem

Alois Nebel byl suverénně nejočekávanějším snímkem mnoha posledních let, kdy první trailer byl uveřejněn již více než rok a půl před premiérou filmu. Avšak od této úvodní ochutnávky udělali jeho tvůrci značný kus práce, zásadně změnili koncepci, zcela přetvořili původní scénář a značně se tak odklonili od původní předlohy v podobě komixové trilogie. - A udělali tak dobře, protože původní příběh trpí mnoha dějovými inkonzistencemi a zejména mu chybí uchopitelný leitmotiv a pointa, jimiž se ve filmovém scénáři stal odsun sudetských Němců. Výsledný snímek tak přišel do kin o rok později než byly původní plány - koncem září 2011, a na poměry českého filmu s obřím rozpočtem 80. miliónů.

Valerie a týden divů bývá označována za poslední filmový opus tzv. nové československé vlny, díky které má i dnes česká kinematografie obrovské celosvětové renomé. Hlavní tvůrčí osobností je ve filmu výtvarnice Ester Krumbachová, která je neodmyslitelně spjatá hned s celou řadou vrcholných snímků z 2. poloviny 60. let. Krumbachová krom fenomenální výtvarné složky pro Valerii a týden divů napsala i původní scénář, který byl určen k natočení režisérem, a exmanželem Krumbachové, Janem Němcem. Vzhledem k tomu, že Němec měl od roku 1968 naprostý zákaz točit, se režie nakonec uchopil Jaromil Jireš.

Edgar Allan Poe je bez jakýkoliv sporů jedním z nejznámějších a nejčtenějších autorů vůbec a je pozoruhodné, že jeho mistrovské ať již hororově, detektivně či fantaskně laděné náměty, zůstávají takřka nepovšimnuty ze strany filmového průmyslu, který mnohem méně nápadité předlohy dokázal natočit hned v několika pokračováních.

Chtělo by se říci, že Kostnice nemá ve filmové tvorbě Jana Švankmajera své místo a narušuje dlouholetou kontinuu od použití čistě výtvarných prostředků tak, jak si je dokonale osahal ve svých raných krátkých filmech, směrem k celovečernímu hranému filmu, ve kterém výtvarná složka hraje důležitou, nicméně jen podkreslující, úlohu. Ba, máme-li definovat jakési typické znaky Švankmajerových filmových defilé, tak alespoň navenek je Kostnice takřka beze zbytku postrádá a svou formou zapadá do nejsuchopárnější kategorie filmových dokumentů, k čemuž ostatně značně přispívá i hlas neviditelné průvodkyně, jenž kostnicí provádí opět neviditelnou školní výpravu.

Přes jednoznačnou cílenost díla, která nemohla obstát jak u soudobé kritiky tak u literární vědy v současnosti, je Edgar Allan Poe nejen génius ale rovněž je i klasik toho nejtěžšího formátu, jehož povídky budou čteny ještě za tisíc let. A co je větší známkou kvality než absolutní rezistence vůči času ?!!. Přes všeobecné kulturní nasáknutí, kdy se Poe stal nezbytnou součástí světového kulturního bohatství, nalezneme jen nemálo kvalitních interpretací, jež by dokázaly Poea oživit a zesoučasnit, aniž by původní předlohu degradovaly na pouhý kýč (, kterým svým způsobem sice předloha je, avšak kýč dovedený k nejvyšší dokonalosti) a mezi ty nepočetné interprety, jež se dokázali s jeho odkazem jako rovný s rovným vypořádat, patří právě Jan Švankmajer, jež svůj v pořadí druhý film s Poeovou variací (po o dva roky starším Zániku domu Usherů z roku 1981) na jeho snad vedle Zlatého Skarabea nejznámější povídku vůbec, Jáma a kyvadlo, kdy svůj scénář rozšířil i o námět Auguste Villiers de l'Isle-Adama, Naděje tak, že Kyvadlo, jáma a naděje dostalo onen požadovaný přísvit čerstvého světla i zcela nový nečekaný závěr.

Při sledování filmových výtvorů Jana Švankmajera často lituji, že filmové prostředky, které se dnes podbízejí pro natáčení netalentovanými tvůrci pro tupé masy, jak se alespoň dle meziřádků zdá, nebyly přístupné již před nějakými 70 lety, kdy u nás surrealismus, k jehož odkazu se Jan Švankmajer hrdě hlásí, nejen zapustil své kořeny, ale bohužel byl současně na svém vrcholu smeten nastupujícími diktaturami fašismu a komunismu. Tak mohu jen litovat, že Švankmajer je nejen u nás jen jeden.