V noci jsem snil, že jsem motýlem

Filmový žánr mysteriózního thrilleru je typickým produktem hollywoodu, který naň má de facto monopol, protože právě jen americká produkce dokáže tento žánr prodat ve správném obalu tomu správnému publiku. A tento poznatek bohužel platí i pro relativně vydařený snímek Santiniho jazyk režiséra Jiřího Stracha, který do filmové podoby zdařile převedl úspěšný literární námět Miloše Urbana, zachoval v něm originální zápletku i napětí, do hlavních rolí obsadil kombinaci známých i neotřelých tváří a snímku nelze nic vytknout ani co do výše produkčních nákladů, technické kvality či zvolených exteriérů. Přesto však jeho snímek u diváků propadl.

Největší slabinou i devizou Santiniho jazyka je jeho literární předloha, od které se Strach nijak významně neodkloní, přesto je mu však, na rozdíl od, i u kritiky, poměrně příznivě hodnoceného románu vyčítána řada nelogismů, podivnost některých hlavních postav, které působí nadbytečně i rušivě, kdy se například divák nedozví motiv pro značné množství vražd, konečně i ústřední leitmotiv, ve kterém se nepodařilo spojit historickou a současnou rovinu celého příběhu. Nelze si tak neodpustit domněnku, že kdyby Strach namísto takřka věrného převodu zvolil větší míru volnosti, dopadl by výsledek mnohem filmověji, protože to, co je dovoleno v žánru mysteriózní a lehce brakové literatury, není dovoleno u filmu, který se od začátku do konce tváří, že v sobě nese hlubší poselství.

Martin, který je tělem i duší pracovník reklamní agentury, prožívá svou krizi tvůrčí i počínající krizi středního věku. Přes prvotní odpor však propadne pracovnímu úkolu, kdy jej ředitel pověří úkolem vymyslet univerzální větu, která by dokázala prodat cokoliv. Dle několika indicií slibuje odpověď na tuto navenek nesmyslnou otázku dílo barokního architekta Jana Blažeje Santiniho. Martin navštěvuje sakrální stavby tohoto vůbec asi nejvýznamnějšího českého architekta a to v v Kladrubech, v Plasech, na Zelené hoře, v Rajhradu, v Křtinách, v Sedlci a postupně zde objevuje skrytá Santiniho sdělení, které považuje za univerzální větu.

Film sice do značné míry stojí i padá na kvalitách či spíše nekvalitách původní předlohy, avšak více než vlastní mysteriózně-detektivní příběh je nutné ocenit vysoké kvality technického provedení, kdy je divák mnohdy více než napínavým dějem stržen Santiniho architekturou, hrou světla v podání kamery Martina Šece, ale i chorály inspirovaným hudebním doprovodem Jana Jiráska.