V noci jsem snil, že jsem motýlem

Michelangelo Antonioni měl v roce 1957 za sebou necelé dvě desítky filmů i poměrně příznivý ohlas jak ze strany diváků tak odborné kritiky. Ale až snímek Výkřik byl oním filmem, který započal jeho dráhu předního režiséra světového věhlasu.

Hlavní roli sama sebe hledajícího se cukrovarnického dělníka Aldy, který se poté, co jej opustila jeho dlouholetá životní láska Irma a propadl do životní deziluze, vydá se svou malou dcerkou na cestu po Itálii, kde střídá města, zaměstnání i náruče žen, Antonioni prozíravě svěřil americkému herci Stevu Cochranovi.

A právě Cochran měl se společně s velmi kvalitní režií, existencialistickým scénářem s neorealistickými dozvuky, hlavní podíl na tom, že se Výkřik stal ojedinělým nejen v Antonioniho kinematografii, ale je srovnatelný snad jen se snímky kalibru Silnice (1954) či Cabiriiny noci (1957) Federica Felliniho.