V noci jsem snil, že jsem motýlem

Po sérii filmů Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina z první poloviny 60. let se Michelangelo Antonioni z filmového samouka etabloval na jednoho z nejvýznamnějších světových režisérů. Svůj um pak potvrdil i ve svém mezinárodně nejuznávanějším snímku Zvětšenina natočeném v roce 1966 již v britské produkci. Nicméně po Zvětšenině přichází třicetileté období, jež lze v lepším případě nazvat tvůrčí krizí, v případě horším pak totálním uměleckým úpadkem.

A právě do toho temného období spadá i snímek Pátrání po jedné ženě (na DVD společnosti Levné knihy uvedeno pod doslovným překladem Identifikace ženy) z roku 1982, jenž snad ani tolik nepobouří velmi chatrně vystavěným příběhem jako spíše opravdu mizernou režií, střihem a scénářem, to vše z rukou mistra Antonioniho tak, že celý snímek v podstatě postrádá hlubší smysl, sdělení i pointu. Ba, nelze se nevyvarovat silného pocitu vykrádání sebe sama jak v Zvětšenině tak v tetralogii citů. Určitým ambivalentním vrcholem snímku jsou poměrně hojné erotické scény, pro změnu silně připomínající tvorbu Piera Pasoliniho, ovšem v té nejantipoetičtější podobě s chladným přístupem tvůrců „XXX“ kategorie.

Pátrání po jedné ženě v mnoha rovinách evokuje Antonioniho snímek Za mraky z roku 1995, který lze vzhledem k paralele ústředního příběhu - režisér hledá herečku pro hlavní roli ve svém filmu versus režisér hledá námět pro svůj příští film - položit za určitý reparát, byť prošel jen s odřenýma ušima s výpomocí celé řady hereckých es.