V noci jsem snil, že jsem motýlem

Autorský snímek Marca Meyera U nás si tykáme, miláčku působí jako námět z absurdního dramatu. - Osamělý Oliver těsně před Vánoci unese několik dalších lidí, zazdí se s nimi v nejvyšším patře paneláku kdesi ve východním Berlíně a ráno jim prostě oznámí, že je pokládá za svou novou rodinu. - On sám je nyní otec, sedmdesátiletá Maya babička, asi pětatřicetiletá Sofie jeho manželka a matka trojice dětí: dvacetileté tulačky Edny, desetiletého astmatika Ennia a kojence, kterého Oliver vytáhl z baby boxu. Rodinu pak ještě završí squaterský souded Horst jakožto dědeček.

Na počátku jsou nedobrovolní členové Oliverovy rodiny samozřejmě znepokojeni, snaží se dostat pryč ale postupně alespoň částečně přijmou Oliverova pravidla, přiznávají se k tomu, že jejich život nebyl tak šťastný, jak se ostatním snažili namluvit, a zdá se, že celý příběh šťastně končí tím, že původně nesourodá skupina vzájemně zcela cizích lidí si k sobě najde cestu a skutečně vytvoří novou rodinu. - Vše nakonec ale zhatí Sofie, které se sice podaří utéct, ale poté, co zjistí, že její opravdový manžel utekl za milenkou, se sice vrátí, ale společnost se tím, že byly otevřeny dveře, rozpadá. Sofie se vrací do svého opuštěného domu, Maya a Horst odjíždí do Itálie, Ennio se vrací k rodičům, malé mimino Sofia odnese do nemocnice a konečně Oliver, který si během oněch několika dnů pořizoval bohatou fotografickou dokumentaci, vyráží dál, do jiného města, aby si opět již po několikáté našel další rodinu.

Celý příběh se odehrává ve skromných interiérech nezařízeného panelákového bytu a na střeše domu s dalekým výhledem na Berlín. Velmi skromný a jednoduchý příběh sází na psychologickou interakci jednotlivých nesourodých postav s postupným odhalováním jejich nitra. Prostředí paneláku, bezútěšnost bytu a odcizenost jednotlivých postav pak dává vzpomenout na německou filmovou vlnu Ostalgie, kterou i u nás velmi dobře známe z veleúspěšné komedie Goodbye, Lenin či psychologického dramatu Životy těch druhých.