„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Německý film

U nás si tykáme, miláčku

U nás si tykáme, miláčku

Autorský snímek Marca Meyera U nás si tykáme, miláčku působí jako námět z absurdního dramatu. - Osamělý Oliver těsně před Vánoci unese několik dalších lidí, zazdí se s nimi v nejvyšším patře paneláku kdesi ve východním Berlíně a ráno jim prostě oznámí, že je pokládá za svou novou rodinu. - On sám je nyní otec, sedmdesátiletá Maya babička, asi pětatřicetiletá Sofie jeho manželka a matka trojice dětí: dvacetileté tulačky Edny, desetiletého astmatika Ennia a kojence, kterého Oliver vytáhl z baby boxu. Rodinu pak ještě završí squaterský souded Horst jakožto dědeček.
Michael Haneke: Utajený

Michael Haneke: Utajený

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.
Oskar Roehler: Elementární částice

Oskar Roehler: Elementární částice

V pořadí druhý román dnes čtyřiapadesátiletého spisovatele Michela Houellebecqa Elementární částice vzbudil po své vydání v roce 1998 veřejné pobouření a kontroverzi u generace starších, ale i literární senzaci a kultovní záležitost u čtenářů generace mladší a to tím, že významně posunul hranice uměleckého estetického vnímaní na území, které bylo před jeho románem zasvěceno čistě pornografické literatuře. Ale stejně či spíše více kontroverzní jsou další z jeho doposud šestice publikovaných románů, kdy například pro ten třetí v pořadí, Platforma z roku 2001, byl Houellebecq obžalován z podněcování rasové nenávisti.
Modrý anděl

Modrý anděl

Modrý anděl měl již ve svém původním záměru nemalé ambice zhmotnit svůj komerční úspěch i za oceánem. Tomuto mělo výrazně pomoci i herecké obsazení v čele s hvězdným Emilem Janningsem, který za svůj tříletý pobyt v Hollywoodu v letech 1927 až 1929 stihl natočit sedm filmů a získat hned dvojici prestižních Oscarů. Další hvězdou byl nepochybně i rakouský divadelní režisér s obrovským potenciálem Josef von Sternberg. A až tou třetí hvězdičkou v pořadí se měla stát v té době již zkušená - měla za sebou dvě desítky rolí a roliček v němých filmech, avšak nikterak závratně slavná Marlene Dietrich.
Volker Schlöndorff: Ztracená čest Kateřiny Blumové

Volker Schlöndorff: Ztracená čest Kateřiny Blumové

Německá kinematografie jako by se doposud nevzpamatovala z hromadného exodu svých nejpřednějších tvůrců po nástupu Hitlera a zákazu další filmové činnosti těch, kteří zůstali a aktivně šířili nacistickou propagandu tak, že poválečný německý film lze ve svých ambicích spíše připodobnit k druho- či spíše k třetiřadé produkci amerického Hollywoodu.
Volker Schlöndorff: Plechový bubínek

Volker Schlöndorff: Plechový bubínek

Na film Plechový bubínek se dá pohlížet jako na slabý vývar své geniální nezfilmovatelné předlohy nebo též jako na nejlepší film všech dob ověnčený řadou filmových ocenění včetně Zlaté palmy z Cannes či Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jisté ale je, že se Plechový bubínek vryje svému diváku hluboko pod kůži.