V noci jsem snil, že jsem motýlem

O kvalitě, v tomto případě nekvalitě, filmového převedení vůbec nejznámějšího díla Milana Kundery, Nesnesitelná lehkost bytí napovídá již to, že Kundera, který se jako poradce zúčastnil samotného natáčení, poté striktně zakázal jakékoliv další filmové či divadelní adaptace kteréhokoliv ze svých literárních děl.

Již fakt, že se produkce ujala americká filmová společnost, naznačuje, že hlavní důraz a vyznění filmu bude cíleno do zcela jiné oblasti, než jak to původně zamýšlel sám autor románu tak, že i když byla většina herců evropského původu - jednu z důležitých rolí si střihl Pavel Landovský, ba dokonce kamery se ujal Sven Nykvist, dvorní to kameraman Ingmara Bergmana, film se doslova rozpadl pod rukama a takřka tříhodinová délka snímku se již po první třetině zvrhne v bohapustou nudu.

Lze sice chápat, že režisér Philip Kaufman, známý spíše jako tvůrce béčkových trháků a là Invaze zlodějů těl, chtěl natočit snímek přístupný širokým masám, kam původní knižní předloha přes svou čtenářskou oblíbenost rozhodně nepatří, nicméně v nejlepší případě se výsledek zvrhl v podívanou, kde to nejlepší jsou nevěrohodné sexuální scény a relativně zdařilé zakomponování dokumentárních záběrů ze srpnové okupace Československa vojsky bratrských národů. Avšak vše výše zmíněné by se dalo přežít tak, aby bylo možné Nesnesitelnou lehkost bytí označit alespoň za film průměrných kvalit, nicméně hřebíček do rakve v podobě zcela katastrofálních výkonů v mužských hlavních rolích - tj. Daniela Day-Lewise jako křečovitého svůdníka Tomáše, Pavla Landovského jako žoviálního Pavla či Dereka de Linta v podání mrtvolného Franze, se již prostě přejít nedá.