V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pier Paolo Pasolini se vedle práce filmového režiséra s scénáristy věnoval i oblasti filmové dokumentaristiky, kterou v souladu se svou původní profesí filozofa spíše pojímá jakožto filozoficky motivovanou sondu vzorku soudobé společnosti.

Jediným dokumentem (byť v blízké budoucnosti je připravováno vydání dokumentu Zuřivost z toku 1963 na DVD), který byl zpřístupněn i českému diváku jsou psychoanalyticky motivované Hovory o lásce z roku 1965, ve kterých se Pasolini pokusil dešifrovat vnímání otázek lásky, sexu ale i role muže a ženy napříč jak celou Itálií tak všemi společenskými vrstvami. Dokument Pasolini zastřešil komentáři spisovatele Alberta Moravii, básníka Giuseppe Ungarettiho a psychoanalytika Césare Musattiho.

Cílem Hovorů o lásce mělo být odhalení skutečného stavu, jakým je v soudobé Itálií vnímána nejen čistě sexuální problematika ať již v podobě milenecké lásky, prostituce či homosexuality, ale druhotně i samotná emancipace společnosti a postavení žen v této donedávna ještě ryze patriarchální společnosti. Dokument měl být v prvé řadě autentický a pokud možno i blízký realitě, tedy Pasolini zvolil formu ankety náhodně oslovených lidí na ulici.

Nicméně právě ona požadovaná autenticita a absence abstraktní interpretace zabránila, aby Hovory o lásce mohly být zakončeny jakýmkoliv zastřešujícím závěrem, film je tedy v prvé řadě sociální sondou, kdy v kontrastu se současností asi nejvíce překvapí otevřenost a upřímnost. Pasolini jakožto tázající se reportér svými dotazy nevzbuzuje ani ostýchavé rozpaky a ani falešné přetvařování se, jak by se asi dalo očekávat od současného v této oblasti již značně zmanipulovaného vzorku.