V noci jsem snil, že jsem motýlem

Řekne-li se Československá nová vlna, všem se asi automaticky vybaví osobnosti à la Miloš Forman, Věra Chytilová, Juraj Herz, Ester Krumbachová nebo Jan Němec. Málokdo si ale vzpomene na jednu z neklíčovějších osobností a to režiséra a scénáristu Pavla Juráčka, který sice stihl, než se po roce 1969 dostal na černou filmařskou listinu, natočit jen tři celovečerní filmy, které však měly dalekosáhlý vliv na ostatní tvůrce Nové vlny.

Frank Herbert nastoupil na plný úvazek spisovatele ve svých 52 letech v roce 1972, kdy mu bylo do konce jeho kariéry ale i života odměřeno 14 posledních let. Do této doby se živil jako velmi plodný autor na částečný úvazek - jen do zmíněného roku 1972 napsal 13 ze svých celkově 22 románů a několik desítek dalších povídek. Krom toho na plný úvazek působil nejprve jako fotograf, novinář, editor, konzultant a vysokoškolský učitel - on sám svá studia tvůrčího psaní nedokončil. V roce 1959 začal sbírat podklady pro svůj nejúspěšnější a nejznámější román Duna, na kterém pracoval celkem šest roků - v roce 1963 začala v časopise Analog vycházet na pokračování nejprve část Svět Duny, od roku 1965 pak tamtéž část Prorok Duny. Herbert se současně snažil najít vydavatele knižní podoby románu, ale byl odmítnut takřka 20 nakladateli, až obě části pod názvem Duna v roce 1965 vydává malé nakladatelství Chilton, jež se do té doby specializovalo na nebeletrijní literaturu ` la manuály „udělej si sám“. Román okamžitě po svém vydání vzbudil obrovský rozruch, byl příznivě přijat i u kritiky a dodnes je vedle Pána prstenů Johna Tolkiena pokládán, a to jak u čtenářů tak u kritiky, za nejlepší román ze žánrů fantasy a sci-fi, který byl kdy napsán. Co do komečního úspěchu jej pak v poslední dekádě překonala až sága Harryho Pottera Joanne Rowlingové.

Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty.

Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe: „Furt se jede! Do toho!“ A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.

Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?

Pier Paolo Pasolini se vedle práce filmového režiséra s scénáristy věnoval i oblasti filmové dokumentaristiky, kterou v souladu se svou původní profesí filozofa spíše pojímá jakožto filozoficky motivovanou sondu vzorku soudobé společnosti.