„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1965

Zbyněk Brynych: Souhvězdí panny

Zbyněk Brynych: Souhvězdí panny

Námět z prostředí lidově demokratické armády patřil v československém státem řízeném filmu mezi vůbec nejoblíbenější a nejčastěji filmovaná témata. Tyto filmy však neoplývaly nijak zářnými uměleckými kvalitami, naopak byly plně podřízeny propagandistickým účelům. To se však změnilo v období Československé nové vlny mezi léty 1963 až 1969, kdy v tomto krátkém období tání a později i absence jakékoliv cenzury vznikly i filmy, jež k armádě a k povinnému vojenskému výcviku zaujaly kritický postoj. Toto se však netýká snímku Souhvězdí panny, který na námět i scénář Milana Uhdeho v roce 1965 zrežíroval Zbyněk Brynych.
Zdeněk Podskalský: Bílá paní

Zdeněk Podskalský: Bílá paní

Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa, toho během sedmi let mezi léty 1961 až 1968, tedy mezi rokem, kdy zveřejnil svou sbírku groteskních povídek Bubáci pro všední den, a rokem, kdy emigroval do Švýcarska, nestihl napsat zdaleka tolik, kolik mu dával potenciál jeho talentu i kolik by si přál český čtenář. A tak na jeho kontě dnes zví krom zmíněné povídkové sbírky jen tři další novely Krok stranou (1961), Čest a sláva (1966) a Gypsová dáma (1967), potažmo již v emigraci ve frankfurtském exilovém nakladatelství Index vydal skepticky laděnou prozaickou sbírku Rodný kraj (1977).
Pavel Juráček: Každý mladý muž

Pavel Juráček: Každý mladý muž

Řekne-li se Československá nová vlna, všem se asi automaticky vybaví osobnosti à la Miloš Forman, Věra Chytilová, Juraj Herz, Ester Krumbachová nebo Jan Němec. Málokdo si ale vzpomene na jednu z neklíčovějších osobností a to režiséra a scénáristu Pavla Juráčka, který sice stihl, než se po roce 1969 dostal na černou filmařskou listinu, natočit jen tři celovečerní filmy, které však měly dalekosáhlý vliv na ostatní tvůrce Nové vlny.
Robert Ruark: Medojedky

Robert Ruark: Medojedky

The Honey Badger, 1965

Není asi čtenáře, který by není neznal osobu, život a dílo Ernesta Hemingwaye. Ostatně Hemingwayem je doslova prostoupena celá americká literatura 20. století a Hemingway tak má zaujímá pozici jednoho z nejkultovnějších spisovatelů všech dob. Avšak co čtenáři říká jméno Hemingwayova souputníka, novináře, reportéra, lovce a neúnavného dobrodruha Roberta Ruarka? V našich končinách je jeho jméno spojováno jen s jeho posmrtně vydaným románem Medojedky, který se v češtině dočkal celkem tří vydání. V rodné Americe však Ruark zcela zapadl do zapomnění, ač se v dobách svého tvůrčího vrcholu v 50. letech mohl co do věhlasu srovnávat i se svým kamarádem Hemingwayem.
19. Květen 2011
Frank Herbert: Duna

Frank Herbert: Duna

Dune, 1965

Frank Herbert nastoupil na plný úvazek spisovatele ve svých 52 letech v roce 1972, kdy mu bylo do konce jeho kariéry ale i života odměřeno 14 posledních let. Do této doby se živil jako velmi plodný autor na částečný úvazek - jen do zmíněného roku 1972 napsal 13 ze svých celkově 22 románů a několik desítek dalších povídek. Krom toho na plný úvazek působil nejprve jako fotograf, novinář, editor, konzultant a vysokoškolský učitel - on sám svá studia tvůrčího psaní nedokončil. V roce 1959 začal sbírat podklady pro svůj nejúspěšnější a nejznámější román Duna, na kterém pracoval celkem šest roků - v roce 1963 začala v časopise Analog vycházet na pokračování nejprve část Svět Duny, od roku 1965 pak tamtéž část Prorok Duny. Herbert se současně snažil najít vydavatele knižní podoby románu, ale byl odmítnut takřka 20 nakladateli, až obě části pod názvem Duna v roce 1965 vydává malé nakladatelství Chilton, jež se do té doby specializovalo na nebeletrijní literaturu ` la manuály „udělej si sám“. Román okamžitě po svém vydání vzbudil obrovský rozruch, byl příznivě přijat i u kritiky a dodnes je vedle Pána prstenů Johna Tolkiena pokládán, a to jak u čtenářů tak u kritiky, za nejlepší román ze žánrů fantasy a sci-fi, který byl kdy napsán. Co do komečního úspěchu jej pak v poslední dekádě překonala až sága Harryho Pottera Joanne Rowlingové.
Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe: „Furt se jede! Do toho!“ A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.
Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyt vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.
Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku, a ne že neviděli, ale nechtěli vidět to, jak se slepec s větrem rval o svoje noviny jak trhací kalendář. Kampak se jen ten slepec poděl, kam zmizel?
Řetěz vyleštěný od dělnických rukou, článek za článkem se blyštěl ve slunečních mašlích a páskách, které pramenily ze žaluzií větracích věží cáglágru, ve kterém u stropu stál jeřáb, a v gondole toho jeřábu dřímala jeřábnice, měla nataženou bílou ruku a v lokti odbarvenou hlavu, a tu ruku a hlavu odtínal sluneční pruh.
Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty.
Na samém konci města se rozletěly dveře hospody a hostinský vyvlekl světlovlasou dívku, a když ji chtěl shodit ze schodů, dívka se chytila oběma rukama zábradlí a křičela do noci: „Nechte mi žíííít! Nechte mi žíííít!“
Jaroslav Papoušek: Černý Petr

Jaroslav Papoušek: Černý Petr

Jaroslav Papoušek je i většinovému televiznímu diváku velmi dobře znám jakožto autor, scénárista a režisér veleoblíbené trilogie Homolků (Ecce Homo Homolka, 1969, Hogo Fogo Homolka, 1970 a Homolka a Tobolka, 1972). Znalejšímu filmovému labužníku pak i jako autor a scénárista snímků Intimní osvětlení (1965) či Nejkrásnější věk (1968), ve kterém jakožto filmový režisér debutoval.
Pier Paolo Pasolini: Hovory o lásce

Pier Paolo Pasolini: Hovory o lásce

Pier Paolo Pasolini se vedle práce filmového režiséra s scénáristy věnoval i oblasti filmové dokumentaristiky, kterou v souladu se svou původní profesí filozofa spíše pojímá jakožto filozoficky motivovanou sondu vzorku soudobé společnosti.
Miloš Forman: Lásky jedné plavovlásky

Miloš Forman: Lásky jedné plavovlásky

I ve svém v pořadí druhém celovečerním snímku Lásky jedné plavovlásky z roku 1965 Miloš Forman vsadil na autentičnost neherců, kdy krom herecké trojice Hana Brejchová, Vladimír Pucholt a Vladimír Menšík ve filmu obsadil jen obyvatele Zruče nad Sázavou a své dvě oblíbené tváře - Jana Vostrčila a Boženu Matuškovou, které objevil v Kolíně při natáčení svého předcházejícího filmu Černý Petr.
Mario Monicelli: Casanova '70

Mario Monicelli: Casanova '70

Marcella Mastroianniho můžeme bez větších sporů pasovat na hereckou ikonu nejen italské ale i světové kinematografie 2. poloviny 20. století. Nicméně i Mastroianni má na svém kontě celou sbírku filmů, jež se v nejlepším případě ohnuly před pokleslým vkusem širokého diváckého publika. A jedním z těch slavnějších nepovedených variací na typickou lidovou komedii tak, jak se točily v 60. a 70. letech, je povídkový film Casanova '70 v režii italského nestora tohoto žánru Maria Monicelliho.