V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ke jménu režisérské legendy Piera Paola Pasoliniho není asi nutné cokoliv dodávat (pro připomenutí Evangelium svatého Matouše, Saló aneb 120 dní Sodomy či Canterburské povídky), nicméně přes jeho nezpochybnitelnou genialitu i jeho vášnivý obdivovatel zaváhá, zda je v Pasoliniho možnostech zhostit se námětu takového kalibru, jakým bezesporu jsou peršanské Příběhy tisíce a jedné noci tak, aby na jedné straně nesklouzly po megalomanské filmové výpravě, pro niž se nedostává skutečným filmovým kvalitám a na straně druhé nebyla předloha degradována na pouhé pohádky pro děti, za které je ostatně všeobecně pokládána.

Avšak všechny tyto pochyby Pasolini smetl způsobem, který nemá, a mít jen tak nebude, paralel. A tak snad pro nezasvěceného diváka: film se natáčel v reálných podmínkách tuniských, etiopských, jemenských, íránských, indických a nepálských vesnic, ze kterých mnohému Středoevropanovi nejen naskakuje husí kůže, ale jeho žaludek svírají pocity závratě z nedosažitelných dálek i zapomenutých časů. To vše točeno ruční kamerou bez umělého osvětlení tak, že obraz je mnohdy rozkolísán, avšak uchvacuje sytostí a kontrasty barev. Bez kvalitního snímání zvuku tak, že zvukové kulisy jsou vytvořeny zpětně místní „domorodou“ hudbou či úryvky ze skladeb evropských klasiků a hlasy herců, jenž jsou zcela předabovány, bez adekvátního hereckého obsazení, kdy je drtivá většina postav ztvárněna nejen neherci, ale i naprostými hereckými antitalenty. Až po Pasoliniho selektivní scénář, jenž je položen na ústředním příběhu poněkud přihlouplého Núrraddína a jeho krásné otrokyně Zumurrudy, který se v souladu s koncepcí své předlohy prolíná s mnoha dalšími dějově i charakterově nesouvisejícími příběhy a podpříběhy. To vše pak podtrženo i pro, po sexuální revolucí, zcela otrlého Evropana otevřenými sexuálními scénami s dlouhými záběry mužských falusů a ženských klínů a slovníkem, který je cenzurován i v pornofilmech, a přes současnou módní vlnu nevídanými homosexuálními návrhy, které, ostatně jako celý film, snoubí poetiku, erotiku, verše a krásu lidského nahého těla.

A právě nádech antifilmovového umění v záměrně chabé technické kvalitě a nehereckých výkonech, i erotika, jež pro svou naprostou otevřenost postrádá byť i nádech vulgarity, činí ze snímku Kytice z tisíce a jedné noci zcela neopakovatelný fenomén, byť si snímek musel nějaký čas počkat, aby mohl být uveden ve své původní necenzurované podobě.