V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vepřinec označil sám Pier Paolo Pasolini za výtvor, který koketuje se samou hranicí přijatelného. Přesto ale bude divák, který prahne po kontroverzi, případně očekává pikantní obrazy ze života sexuálních deviantů, z Vepřince zklamán, protože nosnou rovinou je alegorie s kritikou poválečné neokapitalistické společnosti, kdy smysl celého filmu je nutné hledat čistě racionální cestou. Vepřinec je tak v Pasoliniho filmografii asi tím nejméně přístupným filmem.

Ve filmu se prolínají dva vzájemně nijak nesouvisející příběhy, jež jsou spojeny čistě v rovině Pasoliniho sdělení. Příběh první se odehrává ve středověkém Španělsku, kdy je utíkající mladík, který je, jak se v závěrečné scéně dozvíme, vrahem svého otce, donucen jíst lidské maso z těl mrtvých vojáků, aby se později stal vůdcem kanibalské skupiny loupežníků. Příběh druhý je umístěn do Německa na konci 60. let, kdy Německo na jedné straně zažívá nebývalý ekonomický rozvoj, avšak na straně druhé je zmítáno studentskými bouřemi; levicovými teroristickými skupinami typu Frakce rudé armády okolo novinářky Ulrike Meinhof; má nevyrovnané účty z doby nacismu, kdy společníkem úspěšného průmyslníka Klotze je bývalý nacistický pohlavár; či trpí naprostým nedorozuměním mezi novou poválečnou generací a jejími rodiči. Tento generační rozpor Pasolini alegoricky podal v podobě zoofilie mladého Juliana Klotze, jenž svého sexuálního uspokojení dosáhne jen v koitu s prasaty, která jej nakonec sežerou tak, že celý film symbolicky končí větou starého Klotze: „Dobrá. Nikomu o tom nic neříkejte.“.

Jednak nejednoznačností svého sdělení, jednak paralelním vyprávěním obou příběhů současně, Vepřinec trpí absencí příběhu, kdy je děj rozbit do jednotlivých symbolických obrazů, což je však v případě Pasoliniho nutné brát jako autorský postup, který zavedl a již se od něj neodklonil ve svém druhém celovečerním filmu Evangelium sv. Matouše. A kdyby pro nic jiného tak Vepřinec patří do pokladnice světové kinematografie pro svou autentičnost s dokonalou práci filmové kamery, kdy zejména exteriéry sicilské Etny, do které mladý kanibal hází useknuté hlavy svých obětí, nemají co do expresionistické výpovědi obdoby.