V noci jsem snil, že jsem motýlem

Autorský snímek Roberta Sedláčka Pravidla lži zjevně zasáhl do černého a nestal-li se zrovna kultovní podívanou, přinejmenším do českého prostředí přivedl námět z prostředí, kterému se česká kinematografie doposud vyhýbala, či v nejlepším případě jej zobrazila jen velmi povrchně a s účelovou zkratkovitostí.

Ba při pohledu na výčet cen, kterými byly Pravidla lži oceněny, mimo jiné: Cena filmových kritiků, Český lev za Nejlepší scénář, Kristián za Nejpozoruhodnější tvůrčí počin v oblasti hraného filmu, Cena Asociace českých filmových klubů za umělecky nejprůbojnější film roku ale i nominace na Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli, mohlo by se zdát, že světlo světa spatřil snímek nejen nevšedních kvalit, ale zejména s nadčasovým kvalitativním přesahem.

Nicméně skutečnost je zcela opačná, kdy je snímek postaven na velmi nevěrohodné zápletce - do léčebny pro narkomany se vetřou dva mezinárodně hledaní zločinci, aby se tak na nějaký čas skryli před policií. Výkony herců pak lze v prvé řadě označit za angažované, kdy absenci duševního ne-li psychopatického pozadí svých postav tak, jak je stvořil Robert Sedláček jakožto autor, scénárista i režisér v jedné osobě, herci substituovali přehrávanou zuřivostí. A konečně nevýrazná kamera vedená Petrem Koblovským výrazně přispěla k tomu, že ve svém původní záměru napínavý příběh se rozplynul do nevýraznosti a nudy tak, že speciálně ony nejdramatičtější scény spíše koketovaly s nezkušeností a diletantstvím. Koblovský tak v sobě nezapřel doposud čistě televizního filmového tvůrce.

Snímek v žádném případě nestojí na věrohodných hereckých výkonech, naopak je velmi dobře znát, že se sociální prostředí, ulice a drog neměli zúčastnění ani zprostředkovanou zkušenost. Výkon zcela dominantního Jiřího Langmajera nijak nevybočil z Langmajerova obvyklého standardu, kdy nejenže není možné vzájemně rozeznat postavy, které v jednotlivých filmech ztvárnil, ale zejména s rostoucím věkem potažmo počtem filmových rolí se stále častěji schyluje k pouhé póze egoistického drsňáka.

Hojný výčet filmových cen, kterými byl film Pravidla lži ověnčen pak vyvolává otázky, proč tyto ceny vůbec vznikly, nemají-li ve svém středu porotce, jež by byli schopni český film ocenit nejen s dostatečným nadhledem ale i vyvinutějším esteticko-kulturním cítěním. Máme-li Pravidla lži chápat jako východisko z nouze, neboli jako jednookého krále, proč nejsou udíleny v delším časovém intervalu - ob dva či dokonce tři roky!

Ona druhá otázka se nicméně zdá přinejmenším irelevantní, protože v roce 2006 vzniklo přinejmenším několik o řád kvalitnějších snímků à la Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí, Grandhotel či Ro(c)k podvraťáků…