V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.

Americký dramatik Tennessee Williams své nejlepší divadelní hry postavil na motivech, které čerpal z vlastního života, obzvláště pak mládí, které prožil v jižanském státě Mississippi. - V jeho díle, jež čítá na čtyřicet dramat, dalších sedmdesát jednoaktovek a dále jednoho románu a několika sbírek povídek a básní, je klíčové zejména jeho tvůrčí období mezi polovinou 40. a polovinou let 50., kdy napsal své nejcennější a dodnes velmi často inscenovaná dramata Skleněný zvěřinec (1944) a Tramvaj do stanice Touha (1947) Kočka na rozpálené plechové střeše (1954) a Sestup Orfeův (1957). - Ve všech těchto hrách mají klíčový význam jižanské prostředí a kulturní reálie, zakázaná témata alkoholu a homosexuality či psychologicky velmi propracované postavy inspirovaných skutečnými vzory z okruhu Williamsovy rodiny.

To, že Frank Wedekind byl jedním z nejvíce provokujících dramatiků z přelomu 19. a 20. století dosvědčují jak časté cenzorské zásahy, kdy řada jeho her byla buď zakazována zcela nebo alespoň notně proškrtána o ožehavé otevřeně erotické pasáže, tak to dosvědčuje i dobový záznam Ottova slovníku naučného, který na straně jedné uznává Wedekindovy nepochybné kvality brilantního dramatika, na straně druhé se však pouští až do osobně pojatého odsouzení: „Wedekind jest cynicky bezohledný analytik erotický, satirik a groteskní karikaturista, inspirující se pitvornými a potvornými přemety a gesty té frašky, kterou jest mu život a hlavně život erótický; jeho satira má někdy rys jakési velikosti v bezohlednosti a osudné logice i v nihilistické trpkosti, jimiž pracuje; ale často zabíhá také v pouhou marottu, cynickou schválnost a rozbitou posunčinu.“

Filmový samouk s psychologickým vzděláním, původem rakouský režisér, který však trvale žije a tvoří ve Francii, Michael Haneke, začínal jako televizní redaktor a dramaturg, poté se dvacet let věnoval televizní režii a konečně od roku 1993 již jen čistě autorským projektům filmovým. Značný rozruch poprvé vzbudil se svým doslova brutálním filmem Funny Games (1997). Velkého uznání i ze strany filmových kritiků se mu ale dostalo za film Pianistka (2001), který si krom jiného odnesl tři hlavní ceny z festivalu v Cannes a to za nejlepší film a herecké výkony v hlavních rolích pro Benoit Maginela a Isabelle Huppert. Z jeho dalších filmů jsou významně oceňovány zvláště snímky Utajený (2004) - nejlepší režie v Cannes a nejlepší evropský film roku 2004, a Bílá stuha (2009) - Zlatá palma v Cannes za nejlepší film a nejlepší evropský film roku 2009.

Filmový nadšenec, velký obdivovatel britského režiséra Alfreda Hitchcocka, režisér, producent a příležitostný herec malých rolí, Claude Chabrol, debutoval v roce 1958, kdy na základě vlastního scénáře inspirovaného Hitchcockovými filmy natočil dnes již legendární snímek Krásný Serge, jenž se stal hybným činitelem celé nové etapy francouzského filmu - tak zvané francouzské nové vlny. Po velkém úspěchu, jak u diváků, tak u kritiky, s krátkým rozestupem zrežíroval hned několik velmi podobně koncipovaných snímků a to Bratranci (1959) a Na dva západy (1959) a Hezké holky (1960). Poté však stvořil několik filmových propadáků a tak v rámci finanční tísně natočil dvojici čistě komerčních snímků se špionážní zápletkou a to Tygr má rád syrové maso (1964) a Tygr se parfémuje dynamitem (1965). Po tomto intermezzu se ale zase vrátil k svému vlastnímu stylu, ve kterém je příběh stavěn na psychologické zápletce, a nechal vzniknout sérii velmi slavných filmů Lesbičky (česky uvedeno pod zcenzurovaným názvem Laně, 1968), Nevěrná žena, Bestie musí zemřít (oba z roku 1969) a Řezník (1970).

Absolventka katedry scenáristiky pražské FAMU Irena Hejdová napsala scénář filmu Děti noci v rámci své školní diplomové práce. Poté scénářem obeslala všechny myslitelné soutěže a nakonec v roce 2006 vyhrála Cenu Sazky za nejlepší nezrealizovaný scénář za rok 2005. To zaujalo režisérku Michaelu Pavlátovou, jež původní scénář s pracovním názvem Ofka kompletně přepsala s tím, že původní rovinu pojednávající o nedospělé hrdince Ofce zasadila do roviny s popisem nočního života Prahy. Do hlavních rolí, dvojice kamarádů a v postupu vyprávěného příběhu i milenců, pak obsadila nesourodou dvojici Marthy Issové (v době natáčení 27-letá) a Jiřího Mádla (21 let).

Výchozí zápletka snímku Françoise Ozona Pod pískem vychází z režisérova zážitku z dětství, který sám komentuje: „Při natáčení tohoto snímku jsem byl inspirován událostí, která se stala, když jsem byl malý. Byl jsem na pláži s rodiči, často jsme tam viděli postarší manželský pár. Jednoho dne se šel muž koupat a už nikdy se nevrátil. Helikoptéry ho všude hledaly a nikdo se pak již nechtěl jít koupat, často jsem myslel na tu ženu, jak se vrací sama do svého domova, pouze s manželovými věcmi, a ptal jsem se sám sebe, co se dále odehrávalo. Existovalo pro mne mnoho možností toho, co se stalo - manžel se mohl utopit, nebo dokonce utéct.“