V noci jsem snil, že jsem motýlem

Porovnáme-li kvality snímku Milenci a vrazi v čistě kontextu své cílové divácké kategorie, tedy diváky střední a vyšší generace odchované televizními seriály, můžeme směle prohlásit, že Milenci a vrazi jsou nejpodařenějším filmem posledních mnoha let, a ani takové „trháky“ typu Román pro ženy či Duše jako kaviár nemohou tomuto dílu konkurovat.

Ovšem oprostíme-li se od této nejlacinější kategorie, či nejsme-li večer co večer kojeni blikající obrazovkou, spatříme snímek, jenž svou podstatou, způsobem uchopení i kvalitami dokonale zapadne mezi sobě rovné z kategorie televizní zábavy, jež je natočena tak, aby dokonale zabila čas i nudu, s čemuž ostatně režisér a autor scénáře Viktor Polesný má jako doposud čistě televizní tvůrce výborné předpoklady. Ale asi jen minorita čtenářů a znalců Vladimíra Párala, v jehož biografii zaujímají Milenci a vrazi jednu z kvalitativně nejvyšších příček, bude schopno shlédnout Polesného počin s jedním okem suchým, zvlášť, když poté, co zprznil původně dokonale propracovaný Páralův příběh s výstižnými charakteristikami postav i prostředí do podoby torza, jenž jen dává znát, čím by Milenci a vrazi mohli být, nebýt Polesného ambicí vysoce překračujících vlastní schopnosti, proň Viktor Polesný na přes příští rok, tj. 2007 uchystal další nemilé překvapení v podobě zfilmování další Páralovy slavné předlohy - Profesionální žena.

Jedinou kvalitou Milenců a vrahů, pro kterou má smysl tento film shlédnout, je zmíněný slabý odlesk původní literární předlohy, díky kterému lze scénář označit za jeho nejsilnější filmovou stránku. Ostatní složky v čele s kamerou Josefa Špeldy, který se nevyvaroval ani těch nejzákladnějších školáckých chyb, kdy do záběru vrhá vlastní stín, přes zmíněnou režii, nenápadité a nedotažené kostýmy a rekvizity z kategorie nejlacinějších telenovel, až po herecké výkony, ve kterých sice Ondřej Vetchý a Jiří Langmajer odevzdávají svůj běžný standart, avšak oba nejsou schopni zahrát cokoliv jiného, než v desítkách svých předešlých rolí, jejichž chabé herectví ostatně doplňují i další zprofanované tváře, Zuzana Norisová, Zlata Adamovská a Veronika Žilková, kde zvlášť poslední zmíněná Žilková dává znát, že herecký um, se kterým zazářila například ve snímku Eliška má ráda divočinu, je ztracen v nenávratnu.

Tedy, jak přispěním režiséra Polesného, tak herců v čele s Vetchým, Langmajerem a Norisovou nezbylo z původního příběhu s mnohovrstevnatým psychologickým pozadím nic, jen chabá zábava pro zabitý večer, což bohužel bylo cílem i účelem svého vzniku.