V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ač je název snímku Horalka překládán jako Dvě ženy, jedná se o de facto hereckou exhibici ženy jedné - zcela nepřekonatelné Sophie Loren, která dokonce uhranula Americkou filmovou akademii tak, že jako vůbec první herečka v historii získala Oscara za nejlepší ženskou úlohu v hlavní roli v neanglicky mluveném snímku!

Sophie Loren byla přímo předurčena k velkým rolím, ve kterých vždy ztvárnila velké ženy tak, že leckdy zastínila své mužské partnery - v případě Horalky tuto nevděčnou úlohu být ve stínu Sophie Loren s velkou ctí a v jednom ze svých nejlepších hereckých výkonů vůbec pak nepřijal nikdo menší než Jean-Paul Belmondo.

Samotný film v podání režiséra Vittoria de Sica koketuje s již de facto definitivně odcházejícím neorealismem, kdy ostatně i stejnojmenná knižní předloha Alberta Moravii bývá ve výčtu neorealistických děl udávána vždy až na prvním místě. Nicméně režisér de Sica, jakožto neorealistický nestor se v Horalce posouvá dál a připravuje si tak půdu pro další své filmy z poloviny 60. let, které se od neorealismu již definitivně odtrhly.

Nicméně ač je Horalka jedním z nemálo filmů italské produkce, které minimálně po dvě desetiletí udávaly krok světové kinematografie, není to film z hlediska režijní filmografie de Sica nikterak klíčový a do značné míry se od tohoto skvělého námětu Alberta Moravii dalo čekat mnohem více tak, že nebýt oslavované Sophie Loren, na jejíž bedrech celý film doslova stojí i padá, byla by Horalka jen jednou z mnoha dalších.

Nicméně v celkovém součtu je přes všechna lehce hnidopišská „ale“ Horalka jedním z nejlepších filmů ve své kategorii, ba zvláště ona scéna, kdy se starostlivá matka Cesira po několik měsíců snaží uchránit svou dvanáctiletou dceru trpící na slabé srdce před hrůzami války tak, že ji za velmi obtížných podmínek odvede z Říma do své rodné vesnice v horách, aby zde byly znásilněny spojeneckými vojáky, patří mezi nejdramatičtější filmové scenérie vůbec.