V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Střecha Vittoria de Sica lze ohodnotit jako jeden z posledních a současně i nejlepších dozvuků italského filmového neorealismu.

Přes čistě neorealistickou fasádu s původním záměrem zobrazit život takovým jaký skutečně je na příběhu lidí ze samotného společenského dna se lze s přihlédnutím ke kontextu Sicovy filmografie domnívat, že Sica přes veškerá vnější zdání do kategorie neorealismu zdaleka nepatří, ba její prostředky „zneužívá“ k mystifikaci diváka až ad absurdum tak, že právě svým dílem Střecha - s leitmotivem příběhu mladých chudých lidí bez přístřeší, jež využijí benevolenci zákona, který dovoluje postavit dům na státní půdě, je-li tak učiněno v průběhu jedné noci - uzavřel pomyslný kruh revolty proti záměrnému křivení reality.

Ostatně k tomuto tématu se v ještě vyhraněnější podobě - příběh dvou mladých lidí, kteří musí před ostatními utajit svůj sňatek, protože by jinak dostali výpověď v zaměstnání - Sica použil i ve slavném povídkovém filmu čtyř předních italských i světových režisérů - krom Sica se jej zúčastnil Federico Fellini, Mario Monicelli a Luchino Visconti - Boccaccio '70 z roku 1962.