V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vážení a milí přátelé! To, co zde řeknu, je mým osobním vyznáním. Nic nového ode mne neuslyšíte. Jak myslím a cítím dnes, tak jsem myslil a cítil před třemi, před pěti, před devíti lety. Byl to nezdravý a ponižující stav pro českou literaturu, že v minulých letech nebylo možno mluvit o jejích problémech otevřeně. Nyní zde ta možnost je. Považuji tedy za svou povinnost vyslovit se veřejně k některým otázkám poezie. Odpověď na ně hledáme a stále musíme hledat všichni, nejen spisovatelé-komunisté, ale i my, bezpartijní. Můj příspěvek je určen sjezdu i čtenářům, a těm především. Věřím, že se k nim dostane v nezkrácené podobě.

Celosvětově asi vůbec nejslavnější japonský spisovatel všech dob, Džuničiró Tanizaki, prošel ve svém tvůrčím období třemi základními fázemi. - Ve svém raném období byl co do stylu a tématu značně ovlivněn klasickou západní literaturou 2. poloviny 19. století. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal po roce 1923, kdy bylo během ničivého zemětřesení zničena značná část jeho rodného Tokia a Tanizaki se odstěhoval do oblasti Kansai (s městy Ósaky, Kjóta a Kóbe), které je považováno za kolébku japonské kultury. Zde si vytvořil svůj originální tvůrčí styl, kdy se pod vlivem západní literatury obrátil k tématům typickým pro tradiční japonskou literaturu a položil tak základy moderní japonské prózy. Do tohoto období se řadí romány Ti, kteří raději kopřivy (Tade kuumuši, 蓼喰う蟲) z roku 1929, Požaté rákosí (蘆刈, Ašikari) z roku 1932 či Pokus o životopis Šunkin (Šunkin šó, 春琴抄) z roku 1933.