V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zloději kol, vrcholný a do značné míry i iniciující počin filmového neorealismu, jeden ze skvostů světové kinematografie ale i takřka dokumentární sonda do neutěšených sociálních poměrů postfašistické Itálie, stojí na čtyřech hlavních pilířích - velmi propracovaném scénáři založeném na kvalitním námětu Luigiho Bartoliniho; geniální režii Vittoria De Sica; excelentních hereckých výkonech v popředí s Lambertem Maggioranim v roli Antonia; a snad nejvíce právě na neorealistickém filmovém postupu tak, že Zloději kol jsou všeobecně pokládány za neorealistickou standartu.

Neorealismus má ve své principiální podstatě za úkol bez příkras i zkreslení předkládat skutečnost takový jaká je, tedy nepouští se do analýz, kritiky a ani interpretací, byť přirozeně již výběr tématu je sám o sobě zkreslením, protože si všímá jen těch částí širšího celku, které zapadají do celkového vyznění.

Příběh Zlodějů kol si pak selektivně vybírá hrdinu ze sociálního dna, Antonia Ricciho, kterému bylo po dvou letech bez práce nabídnuto místo lepiče plakátů, ke kterému je ovšem podmínkou mít vlastní kolo - Antoniova manželka je tak nucena dát do zastavárny veškeré ložní prádlo, aby bylo možné vyplatit dříve zastavený bicykl, avšak hned první den v zaměstnání, mu jej ukradla organizovaná skupinka zlodějů kol. Pro Antonia tak začíná boj s časem, kdy musí kolo vypátrat dříve než bude rozebráno na součástky a pohlceno černým trhem.

Zloději kol sice sledují velmi dramatickou a pro Antonia v podstatě existenční zápletku, avšak celým snímkem prostupuje maximální důraz na autentičnost, kdy byl celá film natáčen „na živo“ uprostřed reálného ruchu velkoměsta tak, se celým snímkem prolíná mnoho co do významu okrajových, přesto však velmi zajímavých, postav, jež dokážou přes minimální čas, který jim byl poskytnut, vypovědět samostatný mnohé vypovídající příběh, tak, že v celém filmu není místo pro sentiment, ba drásavost bezvýchodné situace, která vygraduje v závěrečné scéně, kdy se zoufalý Antonio pokusí ukrást cizí kolo, ale je chycen a veden na policejní stanici, plně obstará jen Antoniův malý syn Bruno svými výkřiky „Tati!, Tati!“.