V noci jsem snil, že jsem motýlem

Filmovému neorealismu, v kontextu světové kinematografie doslova zlatému období filmu s přímým vlivem na vznik nové české vlny v 60. letech, bývá někdy vytýkána přílišná „vážnost“, kdy přes deklarovanou snahu zobrazit život takový jakým skutečně je, stála v popředí sociálně kritická témata.

A v prvním dojmu z tohoto nastíněného neorealistického schématu nevybočuje ani Vittorio de Sica se svým filmovým počinem z roku 1951, tedy z období, ve kterém italský neorealismus kulminoval, Zázrak v Miláně. Ve filmu stojí v popředí doslova bezútěšná chudoba, hlavním hrdinou je, alespoň z pohledu majoritní společnosti, retardovaný sirotek, příběh se odehrává mezi těmi nejbezprizornějšími z bezprizorných, ale samotný smysl snímku a jeho hlubší myšlenkové podloubí je skryto v mnoha důmyslných alegoriích. Zázrak v Miláně tak lze položit jako přímého předchůdce magického realismu Federica Felliniho.

I největší nepřátelé filmů s kriticky postavenou tématikou se shodnou, že Zázrak v Miláně je přes poměrně smutný příběh hlavního hrdiny Tota doslova nabit pozitivní energií, ba film je určen pro chvíle nejbezbřežejších depresí. Vlastní příběh už pro svou košatost s mnoha nádhernými filmovými záběry, jež patří do dějin kinematografie (vyjímám, alespoň pro mne, ten nejvíce vypovídající, ve kterém skupina promrzlých bezdomovců sleduje znuděné cestující v pomalu jedoucím mezinárodním rychlíku) vynechávám. Ba zcela pomíjím i nádherné souboje mezi obyvateli bezdomovecké kolonie (v dnešním žargonu asi zvaném slumu) a policií, jež sice po lítém boji nakonec vítězí, ale samotný závěr je položen do zcela nečekané roviny tak, že si možná nejeden v teple si hovící divák řekne, že na té svobodě bez majetkovým závazků přec jen něco asi je.