V noci jsem snil, že jsem motýlem

Porovnáme-li skutečné kvality snímku Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala s četnými oceněními i nesčetnými adoracemi, jež se naň ze všech stran snesly, můžeme tento film se smělým srdcem charakterizovat jako jeden z nejpřeceňovanějších filmových výtvorů několika posledních desetiletí, kdy jeho kvality, byť mu nelze přinejmenším ubrat originalitu námětu, v čemž je statně režisér Vladimír Michálek pověstný, ani z poloviny nenaplňují daná očekávání a v tomto kontextu patří mezi největší filmová zklamání.

Vladimíru Michálkovi nelze v žádném případě upřít jeho velké režijní schopnosti, současně však veškeré jeho autorské počiny působí dojmem nedomyšlenosti, a byť precizní Michálek neponechává při natáčení nic náhodě a Sekal naplňuje všechny podmínky středoevropského velkofilmu, stěží překračuje hranice žánru, jejíž motivací je zejména diváka pobavit.

V Sekalovi se zejména nelze zbavit prvotního dojmu, že jeho divácký záměr byl zaostřen někam k výšinám trochu lepšího televizního seriálu a tomu bylo následně i vše podřízeno, počínaje scénářem, sice původním, avšak nedotaženým do konce, jež pak navíc obsahuje mnoho zcela zbytečných a vyumělkovaných konstrukcí s inspirací ve zmíněném televizním žánru, jež však sráží celkový filmový i umělecký dojem hluboko dolů. - A začneme-li u samotné zápletky, kdy se vesnický parchant Sekal vrací po létech do své rodné vesnice a mstí se svým bývalým tyranům z řad místních sedláků tím, že je udává fašistům a následně shrabuje jejich majetek tak, že celou vesnici záhy ovládá, tak, pomineme-li fakt, že fašisti v žádném případě neodměňovali své donašeče a udavače majetkem zatčených a necháme se ukolíbat pohádkovostí této konstrukce, už asi jen stěží můžeme přistoupit na postavu kováře Barana, partyzána, jež se jednoho dne v létě 1943 v této vesnici objeví, aby se zde alespoň načas skryl a uchránil tak svou rodinu, zvlášť, když postavy Sekala a Barana, představují typický souboj mezi zlem a dobrem, ve kterém sice dobro zvítězí - Baran je statkáři skrz svou partyzánkou minulost vydírán, aby za ně Sekala zabil, ale v duchu českého opatrnictví je posléze nechán bez pomoci a vykrvácí, čímž jsou zavřena ústa případným kritikům, avšak pouhý cynismus, kterým je ostatně celý film prodchnut, a který snad nejvíce oslnil své někdejší diváky, na dobrý film nestačí zvlášť, nese-li se tento cynismus na té nejnižší úrovni zaběhlého klišé o „ holubičí povaze české“ bez skutečného vtipu a nápadu.

Sázkou na špatné koně bylo i herecké obsazení, zejména v ústřední roli Sekala v podání Boguslava Lindy, jež sice oplývá charismatem, avšak svou roli jen lehce přeleštil po povrchu, kdy sice nikdo nepochybuje, že Sekal je ten nehorší parchant, jaký se kdy narodil, ale současně nikdo nedokáže řádně říci proč, protože Lindovo herectví se projevuje zejména vnějšími teatrálními gesty a chybí mu jakákoliv hloubka, natož duše bídáka, se kterým měl být ztotožněn. Mnohem lépe by tedy Linda vynikl v roli šlechetného kováře Barana, který ve filmu tvořil spíše kulisu pro celkové cynické, pro většinu pochopeno jako hlubokomyslné, vyznění, které když už tak mohl Michálek podtrhnout zrušením zcela nadbytečné a do očí bijící postavy pátera Flory a křečovitému Jiřímu Bartoškovi svěřit právě tuto nejnáročnější roli Sekala, ať alespoň ukáže, zda je v jeho schopnostech zahrát něco více než Sokola v Osadě havranů. - Film byl tak alespoň dostal skutečně cynický podtext…

Filmovou fraškou pak byla i kamera Martina Strby, jež sice zvládl některé líbivé záběry v plném poledním slunci či v pološeru kovárny, avšak zcela vyhořel na nejdramatičtějších scénách například znásilnění Anežky či úplňkového souboje Barana a Sekala, jež srážejí film ještě o stupínek níže.

Nicméně, zdá-li se počin Je třeba zabít Sekala jako poměrně slušný nadprůměr, jež sice překračuje běžnou provenienci padajícího z filmového pásu, ale není zrovna filmem, který je nutné vidět za každou cenu, pak o to více udivující je řádka filmových ocenění, jež posbíral - mimo jiné: