V noci jsem snil, že jsem motýlem

Básník ! Toť označení pro druh lidského stvoření, který se ve svém nitru vznáší vysoko v oblacích, šeptá si s hvězdami zamilované veršíky, ale byv nemilosrdně sražen k zemi, vyhlíží na tento svět jak čerstvě narozené ptáče a vy máte potřebu při setkání s tímto podruhem, se buďto od srdce smát až vás přepadají křeče vaší bránice, nebo vám tekou slzy z očí a litujete toho nešťastníka, který neměl u svých sudiček protekci a musí vláčet svůj těžký náklad tímto světem.

Toliko tedy předběžný náčrtek tvora, kterému je věnována má dnešní přednáška. Velmi mě popudil dnešní trend ochrany všeho utlačovaného, trend humanity a lidskosti, který však zcela opomíjí tento druh, který potřebuje ochrany více nežli novorozené dítě. Básník toť tvor jež je citlivější než čumák vašeho psího přítele, každé nevinné slovo v něm budí zdání dalekosáhlých myšlenkových pochodů, každý nevinný pohled pro něj má většího významu než tisíce slov, kterými byste chtěli oblažit jeho průzračnou duši. Největším nepřítelem každého umělce, tedy tvora vnímavého a v důsledku koloběhu svých myšlenek až přecitlivělého, což právě u básníka platí ne dvoj nýbrž troj a více násobně, je lidský dav či často pouze brav.

Ale i básník, potřebuje někdy ten řvoucí dav, trpí jednou velmi nepříjemnou potřebou. Dovolím si trochu parafrázovat největšího ruského básníka a jednoho z největších básníků vůbec – A.S.Puškina: „Každé umělecké dílo potřebuje diváka." Což pochopitelně nemá ve významu umělcovu ješitnost, vychloubačnost či jinou odrůdu sobectví, ale každé dílo je zprávou umělcovy duše tomuto světu a umělec potřebuje odezvu, potřebuje odpověď, potřebuje jedno jediné slůvko, byť by mělo mít podobu dýky mířící do srdce. Každý umělec trpí nedostatkem slov, pro každou myšlenka hlubšího významu neexistuje dostatečná slovní zásoba, proto se ponořuje do svého vnitřku a snaží se vyslovit své často životně důležité sdělení za pomoci dokonalejších prostředků, než jsou ony artikulované zvuky zvané lidská řeč.

Umělec netouží po úspěchu či věhlasu, právě naopak jeho největším snem je veřejné odsouzení jeho díla, klatba a pálení na hranici. Jeho rozkoší a nesmrtelnou touhou je vidět křivící se tváře, tváře zalité studem a hnusem. Avšak jeho největším přáním je setkání s jediným člověkem, který by dokázal skutečně porozumět jeho dílu, který by skutečně rozpoznal vlastní obsah umělcova sdělení. Jediné takovéto setkání vynahradí roky utrpení a přezírání, takovýto člověk je pro umělce nadějí na konci temného tunelu, slunce na zářivé obloze. Ostrůvek uprostřed oceánu nemá pro trosečníka většího významu, než jediná cizí myšlenka, která pochopila Podstatu.

Pro názorné dokreslení svých myšlenek a obzvláště pro úplnější pohled do básníkovy duše, a jelikož mě se nedostalo osvícení oné múzy, která stojí za vznikem všeho skutečně krásného, budu zde citovat několik úryvků z intimního deníku mladého básníka, který jsem nalezl ležet na veřejných záchodcích. Prosím pokud se onen básník nalézá v této místnosti a naslouchá této mé přednášce, o čemž hluboce pochybuji, protože umělec je asi poslední člověk, který by vydržel poslouchat nějaké hloupé tlachy hloupého staříka, který ani netuší, o čem to vlastně to skutečné umění skutečně je, aby se na konci tohoto přednesu u mne přihlásil a abych mu mohl poděkovat za ty chvíle rozkoše, které jsem zažil při četbě onoho deníku a abych ho mohl jako poctivý nálezce poctivě vrátit.

Každý trochu vyšší duch si připadá na tomto světě tak strašně osamělý, že při pohledu na dva hrající si motýli mu tekou hořké slzy z očí, každé spřízněné slovo má proň význam osvěžující rosy parného léta, každý souznivější pohled mu předává životně důležitou energii a touhu pro další žití. Není tedy bez významu, že každá citlivější duše se tak často zabývá myšlenkami o sebevraždách, o vlastní neschopnosti již dále a déle nést to břemeno osamělého stromu, který přerostl své bratry a teď již pouze čeká na první blesk, který ho srazí dolů, do trávy, mezi ostatní.

Úryvek 1.: „Upíšu svou duši samotnému ďáblu, dá-li mi poznat jen jednu spřízněnou duši, dám vše za člověka, kterému bych byl schopen říci něco více, nežli několik povrchních slov o banálních tématech, které mají ve znaku vlastní ješitnost a lhostejnost vůči druhým. Dej mi poznat jednoho takového a já ti dám tisíce let úpění své duše, dám ti své věčné zatracení, dám ti Vše …"

Úryvek 2.: „Dnes večer jsem napsal dvě básně, do kterých jsem dal ze sebe vše, již nejsem schopen se déle udržet na vlastních nohách, jsem zcela vyčerpán, ale šťasten, smrtelně šťasten do poslední částečky svého těla a ještě kousek dále … "

Úryvek 3.: „Měl jsem tak strašnou potřebu někomu přečíst své verše, že jsem z toho nemohl celou dnešní noc zamhouřit oka a pobíhal od dveří k oknu a měl chuť je volat alespoň tomu bludnému poutníku, který svítí na cestu zpozdilým přízrakům noci …"

Úryvek 4.: „Byli jsme spolu venku a já ji přečetl pod lampou pouličního osvětlení tyto mé dvě nesmrtelné básně, ale připadalo mi to jako bych byl na nádraží, spěchal na vlak a někdo mi začal vyprávět sáhodlouhý příběh o systému podzemních nor hraboše polního – spěchala na záchod. Asi holt nemám to štěstí, minule zase neposlouchala, protože měla hlad, tak jsem jí na každou schůzku začal nosit jídlo, ale čůrat či jiné konat za ni už bohužel nemůžu, a než házet perly sviním, je lépe si je nechat pro někoho, kdo je schopen vnímat i jiné krom svého omezeného světa povrchních banálností, kterými jsem po každé po uši zahrnován …"

Úryvek 5.: „Dnes mě trápila obrovská prázdnota a já jen tak, abych ji jakkoli zaplnil, jsem si četl své hloupoučké veršíky, vlastně jsem je tak trochu řval při otevřeném okně a že byla půlnoc, nezůstalo to brzy bez ohlasu, vlastně jsem při tom skákal jak šimpazí sameček v době námluv, až jsem tak trochu vyrval radiátor topení ze zdi, ale bylo to krásné! …"

Jak vidíte tento básník potřeboval bezprostřední ohlas, asi ho příliš nezajímala ta jímavá slova o skvělosti svých básní, jak na několika místech uvádí, touží po kontaktu očí, po rysech cizích tváří, po několika slovech plných okamžitých emocí. Nicméně se mu to nezdařilo, nenašel jediného člověka, který by byl schopen vyslechnout do konce jediné básně a jak se domnívám, místo kde jsem onen deník s poznámkami a básněmi našel nebylo náhodou, ale bylo symbolem kříže, který postavil mladý básník nad tímto světem – „nebyly-li tedy dost dobré pro vaše uši, budou se snad hodit k vytření vašich sraček …!"

Motýli se nestřílí, buďte proto šlechetní a vyslechněte občas toho druhého, třebaže vám nechce přednášet své básně, ale pouze se potřebuje svěřit několika slovy o nekonečné hrůze tohoto světa, o kráse s mrazením v zádech. A především čtěte básně !!! Nenechte vyhynout onomu tvoru zvanému Básník.

Děkuji. Děkuji za vaši pozornost, děkuji za čas, který možná strávíte nad sdělením této mé přednášky, jste-li vy mezi těmi vyvolenými…