V noci jsem snil, že jsem motýlem

Každé ráno vchází po špičkách do mého pokoje bytný, slyším jeho kroky. A pokoj je tak dlouhý, že by se k mé posteli ode dveří mohlo a vyplatilo jezdit na bicyklu. Můj bytný se nade mnou naklání, otáčí se a komusi do dveří dává znamení a říká:

"Pan Kafka je tady."

A třikrát píchá do vzduchu prstem a pak zase odchází a pomalu jde ke dveřím, kde mu asi bytná předává plechový tác s rohlíkem a hrnkem kafe, a můj bytný mi to přináší, a že se mu třesou ruce, ten hrnek jektá na podnose. Někdy si tak po takové probuzení myslívám, co kdyby ten můj bytný, když mě takhle budí, prohlásil, že tam nejsem. Hrozně bych se polekal, protože tohleto ohlašováni dělají se mnou už několik roků, na památku prvního týdne, kdy mi každý den nesli snídani a já jsem v posteli nebyl.

Tenkrát pršelo jako v třetihorách. Řeka vlekla vodu stále v témže rytmu a já jsem v tom ustavičném dešti stál a nevěděl, zda mám ukazovákem zaklepat nebo odejít. Generálské listy štěbetaly v korunách stromů, několik lamp se prodíralo proutím a v dveřích pootevřených do pokoje se vysvlékalo tělo k spánku či lásce. Noční svítilnička hnala k ztroskotání stín na emailových dveřích. A já jsem se ptal, byl původ stínu sám, či byl tam s někým? Chvěl jsem se tenkrát, protože za noci studeně prší a šlápoty se ztrácejí v blátivém lijavci. Avšak dobré je bydlit v úzkosti a strachem slyšet své zuby, dobré je přivádět život do zkázy a ráno nanovo začít. Také je dobré loučit se navždycky a chválit neštěstí jak chytrák Job. Tenkrát jsem ale v tom ustavičném dešti stál a nevěděl, zda mám zaklepat nebo odejít, protože jsem neměl odvahu vypíchnout si žárlivé oko v mozku. Modlil jsem se, noci deštivá, nenechávej mne zde stát, ó noci deštivá, nenechávej mne zde napospas banálním krásám, nech mne aspoň klečet v blátě a dívat se na zamčený dům. Ráno jsem se potom zeptal: "Poldinko, máte mě ještě ráda?" Odpověděla: "Máte mě ještě rád?" Podruhé, až se probudím, zeptám se: "Papeži, spíš?" Jednou se třeba zrcátko, které nastavím k jejím ústům, jednou se neomží.

Teď procházím Ungeltem, dívám se na jakubský chrám, kde císař Karel měl svatbu. Na rohu Malé Štupartské dostal můj bytný facku, ne proto, že je detektivem mravnostní policie, ale že odtrhával od sebe dva opilé chlapy. Tam v Ungeltě je baráček, kde jsem jeden čas bydlel v podkroví, ale přes můj pokojík chodil do svého pokoje slepý harmonikář. Tuze rád bych věděl, jak císař miloval tu princeznu, co rovnala podkovy a stáčela cínové tácy do kornoutku v prstech. Rád bych to věděl, a dívám se na loubí, kudy chodila markýza delta Strade, která měla prý tak hebkou kůži, že když pila vino červené, jako by to víno lila do skleněné trubičky.

A vcházím do domu, kde bydlím. Za starých časů se v Týnském chrámě utrhl zvonící zvon, proletěl vzduchem, pak prejzovou střechou, pak prorazil strop a propadl se do pokoje, kde bydlím. Bytná je opřena o zadumané okno, záclony vlají a neviditelný svět okřívá. Vykláním se z okna ve třetím patře, kamenná stěna Týnského chrámu je skoro na dosah ruky. A bytná na mě spouští asparágus svých rusých vlasů a je z ní cítit vůně borůvkového vína. Dívám se na Matku boží, která je přicementovaná ke zdi a která je přísná jak markrabí Gero. Chodci jdou podle vyhořelé radnice a zdraví neznámého vojína.

"Víte co?" šeptá za mnou bytná, "pojďte a dáme si jen takovou malinkou, přátelskou hubičku."

Povídám: "Nezlobte se, milostpaní, ale já jsem tý mý věrnej."

"No jo!" zasyčela, "ale na chlastání a lajdání to jste pašák." Řekla a vyběhla a uskřípla za sebou vůni borůvkového vína. Záclony jsou vyduté, pak zase zvolna klesají, a nanovo tisíce kolibříčků berou ten organtýn do zobáčků jako královskou vlečku a opět se záclony vydouvají průvanem. Někdy hraje kdosi v našem baráku na klavír Malou školu zběhlosti, pod oknem stojí roztrhaný člověk a jeho obličej je zrovna tak pomačkaný jako jeho vulkánový kufr. Po zdích chrámu stéká rtuť. Opuchlé sovy a paviáni usnuli na římsách.

"Dovoluji si nabídnout zubní kartáčky."

"Ale ne, to není možné."

"Až z Francie, ano, nylon, dvě stě šedesát osm korun tucet."

"Ne, ne, ne, to není možné."

"Příliš drahé? Tak prosím, ale krásně si klienti zatančí na parketách leštěných naším výrobkem, pane asistente."

"Proto tak naříkala!"

"A jako novinku vám mohu prozradit, že máme na skladě kartáčky na dětské vlásky. Mohu poznamenat?"

"Ano, ale nemohu ji nikdy opustit."

"Prosím, ale to je devizová surovina,"

"Celej tvůj barák zasypu květinami a kletbou."

"A mohl bych poskytnout dvě procenta skonta při hotovém placení."

"Zboží bych poslal franko, bylo by tady příští týden. A tohle? To je preparát, který vyrábí firma Hřivnáč a spol. Ano, ten, co se oběsil. A proč? To nevím. To byste mi musel laskavě napřed říct, proč u nás zešílel okresní soudce a proč se ohledávač mrtvol usmál. Vždyť stačí trošku silněji utáhnout kravatu a optat se svého stínu: nakolik, bratře, žiješ?"

Vyskakuji z postele a vykláním se z okna do ulice jako do studny. Blonďatá hlava ženy si tam dává hubičku s mladíčkem, polibky jako rány bičem. A průvan to nese nahoru až k mé posteli.

"Neucukávej, to už mě nemáš ani trošku rád?"

Žadoní blondýnka a bubliny ticha stoupají k měsíci, který cvičí na hrazdě noci, skrze troje zdi slyším chrápání kuchaře, s kterým jsem bydlel. Musel jsem si kupovat každý den měkký chléb, jinak bych neusnul. Ten kuchař dovede tak chrápat, že jsem si musel dávat do uší měkké tampóny chleba, vždycky se na noc zazdít. Teď blondýnka s něhou uléhá na hromadu písku vedle chrámu a mládenečka strhává na sebe. Několik zvápnělých obručí se přes milence kuláčí, rachotí zednické harampádí, ale oni neslyší. Bílá obruč se kutálí uličkou jak měsíc v úplňku. Matka boží má přicementované ruce, nemůže ani zaclonit synáčkovi oči.

Pak bar Figaro, Pavouk, Chapeau Rouge, Romania i Magnet zavírají. Někdo za rohem zvrací, na rohu Staroměstského rynku křičí jeden občan:

"Pane, já jsem Čechoslovák!"

A druhý mu dává facku a říká:

"Nu, a co má bejt?"

Zpod loubí vykukuje ženská, z nosu jí teče krev, jako by taky před chvílí tvrdila zlému občanovi: Pane, já jsem Čechoslovačka! A uprostřed náměstí tahá pán v černém krásnou dámu v kretonových šatech, tahá ji louži a žaluje nebi:

"To jsem si vzal pěknou děvku! To jsem si vzal pěknou kurvu!"

A dáma mu objímá nohy, ale muž v černém ji odkopává od sebe a ona uléhá do té louže, celá se tam schoulila jako fotografie do oválného rámu a vlasy jí plavou po špinavé hládi jako chaluhy. Teď teprve je muž ve společenských šatech spokojen. Pokleká do vody, stáčí ty mokré vlasy v houžev, otáčí si obličej té uplakané ženy a prstem objíždí ty milované rysy, pak jí pomáhá na nohy, zavěšují se do sebe, líbají se a odcházejí volným krokem jak svatá rodina. Odcházejí na ryneček, kde u Prince regenta se ten černý muž rozmáchne, jako by vytahoval šavli, a volá k prázdnému náměstí:

"Duch zvítězil nad hmotou."

Pak přejela tramvaj s několika oběšenci, kteří visí za ruce, jakýsi chodec upadl a chtěl zapálit dlažbu. Nad městem teď stojí rozkročený neviditelný býk a je z něho vidět toliko růžové varle.

Někdy už dopoledne jdu do Kotců. Na rohu si kupuji planety na všechny měsíce, prodavačkám tkalounů tečou barevné tkalouny z nosu, když je měří loktem, bylinkářkám každý den vyraší z temene slunečník. Často se z těch nor v Kotcích vypotácejí stařenky, tváře mají zjizvené znameními zvěrokruhu a místo očí dva kousky levhartí kůže. Vynášejí na světlo bláznivé zbytečnosti. Jedna prodává zelené růže z peříček, admirálský meč a knoflíky k harmonice, druhá nabízí vojenské trenýrky a plátěná vědra a vycpanou opici. Na Uhelném trhu mají prodavačky v klokaních kapsách tulipány všech barev. Ve výkladních skříních v Rytířské se lísají holoubci pod krčkem, andulky poletují v klecích - jak básnická přirovnání. Několik kanadských křečků pracuje ke svobodě ve vysokém komínu akvária. Jednou jsem se za tři sta korun stal na chvíli světcem. Skoupil jsem všechny stehlíky a z vlastní ruky jsem jim dal svobodu. Jejej, ten pocit, když z dlaně vám vzlétá ustrašený ptáček! A pak jdu do tržnice, kde babičky prodávají na talířcích sedlou krev. Páchne to tu novorozeňaty, promočenými strožoky, octem a konopím. Z nákladního auta pořád stahují podříznutá jehňata. Je to zvláštní, že velké svátky odnesou zvířátka. Vánoce ryby, velikonoce kůzlata a jehňata. Myslím na domácí porážku vepře, kterého jsme špatně píchli, on se zaryl do hnoje a raději se utopil v močůvce, než by znovu uviděl řezníka s nožem v ruce.

Pak pospíchám, ale je to zbytečné. Pivo, které jsem koupil, zvětralo. V kanceláři bratří Zinnerů, kde je hraček na pět pater, se skladník třese zlostí a povídá:

"Hele, Plaváčku, my jsme tě poslali pro pivo, a ne pro živou vodu! To je doba, to je doba!"

A manipulant si přisolil: "A kdy ti zase umře strýc Adolf, kterej ti umírá na pokračování?"

"Co nevidět," povídám a beru faktury a celý den pak odškrtávám a přepočítávám dva vagóny dětských hraček. Pěšák s puškou, voják s loďkou, voják s přilbou, důstojník v kroku, generál v plášti, bubeník, trubač, lesní roh, velký buben, voják ležící s puškou, dělostřelec s vytěrákem, důstojník stojící s mapou.

Odškrtávám ty figurky a myslím, jak pořád si mě pletou, z domova už jsem tolik let, ale jak je někde nazvraceno nebo někdo v noci řve, hned k nám přiletí sousedi a nadávají matce, ten váš synáček zase v noci řval, to mu to tak chutná?

Měřič vzdáleností, telefonista píšící, motocyklista, raněný ležící, dva ošetřovatelé, lékař v bílém plášti, sanitní pes, voják ležící s cigaretou, dragoun na koni.

Umírala u Marysků teta a ráno přiběhla k matce paní Marysková a nadávala, že jsem v noci u nich zamlátil na okno a tetka před smrti mohla dostat psotník, jak se lekla, že jsem to určitě byl já, vyběhla za mnou a slyšela můj příšerný chechtot. ač už tolik let nejsem doma.

Kráva pasoucí se, kráva bučící, tele stojící, hříbě se pasoucí, selata, kočka stojící s mašlí, slepice zobající, mladší tygři, hyena skvrnitá, medvěd zpříma stojící, americký buvol, lední medvěd mládě, opice škrábající se.

Dívám se, jak je zvěrolékař skloněn nad nemocným dobytčetem, jak účetnímu říká, že předepíše vodičku, ale na mě si ten doktor houkl, abych hned přišel a vzal štěteček a takhle to mezi paznehty vtíral. A potom mi kladl na srdce, abych si vzal topůrko a otevřel volovi hubu a takhle mu vytíral hubu. A já jsem se koukal a nedovedl jsem říci, že nejsem kočí, že se jen dívám.

Kamzík, divoké prase, pasáček, sedlák, kominík, kovboj stojící, Indián házející lasem, zajíc sedící veliký, skaut s kloboukem, ovčácký pes.

Takhle vejdu do synagógy a nakloní se ke mně zablácený žid a šeptá mi, vy ráčíte bejt taky z Východu? A já jsem přikývl. Potom když jsem se stavil na pivě, seděli tam dva chlapi. Jeden mi povídá, ty jseš pekař! A já jsem přikývl a chlap si zamnul ruce a povídá, hned jsem to poznal, a poručil karty a řekl, chybí nám třetí do mariáše, betl korunu, durch dvě. A malá dává.

Maria, Ježíšek, Josef, král stojící, král mouřenín, pastýř s jehnětem, anděl, beduín, ovce pasoucí se, ovčácký pes.

Dva vagóny hraček odškrtávám v Maislově ulici u bratří Zinnerů, velkoobchod s hračkami a galanterním zbožím, po práci se proto rád procházím. Pořád ale klopýtám o všechny hračky, které jsem měl dneska v ruce. Rád chodím po Kampě, kde děti do asfaltu čárají své kresby, lezou po čtyřech a pokračují v kreslení po domech, až kam dosáhne ruka. Teď žasnu nad portrétem muže, jeho klobouk je namalován současně zpředu i zezadu a jeho skryté ucho je nakresleno nad hlavou jak otazník, jak erb.

"To maluješ ty?" ptám se hloupě dívenky, která dokončila tuhle kresbu a má modré lokny jak patrony z lovecké pušky.

"No, ale to nic není," říká a botkou smazává ten portrét, který by mohl viset v galérii, "ale učesal byste mi vlasy?"

"Když chceš.," povídám.

A dívenka obkročmo usedá na lavičku, pak si dává jednu nohu pod sebe, usedám za ní, přes rameno mi podává hřeben a já ji češu. A ona přivírá oči, pak se dívá na padající list a říká: "Už ten lupen bolely ruce, tak se pustil."

Stmívá se kvapem, po serpentinách Petřína sjíždějí cyklisté a na hlavě mají hornické kahany. Lodičky v nefritové vodě s každým zabráním vesel vyhrabávají z vody tucet alpakových lžiček. Podle lavičky kráčí slepec a vede slepou na radaru bílé hole.

"Když tak kreslíš po asfaltu, nač myslíš?" ptám se.

"Jak támhle pták zpívá," ukazuje do větvoví. A tlačí bradu k hrudi, je to pořád dítě, ale za pět let už se v ní začne probouzet krásný parazit, obsahující látky štiplavé s příchutí boraxu, a zaplaví zvolna její život štěstím. Sčesal jsem jí vlasy, potěžkal jsem přehoušli těch vlásků, pak převazuji mašličku. A dívenka dává ruku za hlavu a přesně pokládá prst na první uzel, abych mohl udělat druhý a potom parádní mašli. Pak se otočila, rozvázala provaz, kterým byla přepásaná, zatáhla dva konce toho provazu kolem sebe, vystrčila bříško a já položil prst na ten křížící se špagát, aby mohla udělat uzel, pak hakličku. Z ničeho nic mi potom políbila hřbet ruky a byla v sakrech.

Karlův most vypadá od Kampy jak dlouhá vana, ve které chodci jezdí po zadnicích na kolečkových soustavách. V řece heká Praha se zlámanými žebry a mostní oblouky, jeden za druhým, jak parforsní hafani skákají z břehu na břeh. Mohl bych jít za sestřenicí do pivovaru nebo k bytné, která mě zvala na lahvičku borůvkového vína, ale jdu raději nazdařbůh.

Procházím Michalskou, čtu nápis: Železné dveře. To člověku dodává sílu jak železité víno. V průjezdu vidím do hodinářského krámu, učedník, který zametá, stále mrká a má oči plné cukrkandlu, jistě má zanícené spojivky, jistě si každé ráno musí trhat víčka, aby trefil k umyvadlu. Dneska potkávám chodce v seriálech, jako by byli spojeni neviditelným lanem neštěstí. Deset lidí se zafačovanou hlavou, pak zase tucet chodců s významně zvednutým obočím, jako by chtěli něco říci, sedm lidí s páskou přes oko.

Ale hlavně si všímám žen. Ta móda je k zbláznění, každá se dívá, jako by právě vstala z postele lásky. Copak to mají pod blůzičkou? Nějaké lešení nebo soustavu kostic, že ty prsy tak píchají člověka do očí. A potom ta chůze! Člověk velkoměsta musí mít šatník představ, aby pro narafičenou krásu nespáchal sebevraždu z vilnosti. Tu chvíli se ke mně přidal člověk, který mi vykládal všechna svoje podivuhodná zaměstnání, jak obsluhoval první automat v Koruně, jak seděl uvnitř toho automatu a nejdříve se podíval, jestli ta vhozená koruna není falešná, a pak teprve dal chlebíček na misku a rukou otočil ten mechanismus, jak slyšel, kterak se lidé diví tomu vynálezu, zrovna tak, jako když seděl v pětimetrových hodinách na výstavě a v rukou držel kapesní hodinky a každou minutu postrčil ručičku. To mi vykládal a zůstal stát ještě teďka udiven nad svým osudem. Povídám: "Kdo jste?"

"Praktický filosof," řekl.

"Tak mi laskavě vysvětlete Kantovu kritiku praktického rozumu," povídám.

A stoupali jsme Štěpánskou ulicí a Praha hydraulickým lisem klesala níž a vlasy praktického filosofa se dotýkaly líhně hvězd. Pozval mě potom na pečené vuřty.

Povídám: "Tamhleta baba mívá dobré vuřty."

Pak acetylénová lampa svítila na tu stařenu a Rembrandt vstával z mrtvých. Bábiny ruce spočívaly na jejím břiše, jako by ohmatávaly záda ztraceného syna. Jediný zub jí svítil z úst.

"To už je, pánové, půlnoc?" optala se.

Praktický filosof zvedl prst k nebi a byl v té chvíli krásný jak rabbi Löw, jak Vincentovo uříznuté ucho. Noc byla plná strusky, stříbrných kotoučků, šroubů a matic. Vzduch voněl šťavanem amonným, kyselinou mléčnou, intimní toaletou žen, silicemi, rtěnkami. A štěpánské hodiny udeřily počátek půlnoci. Pak ze všech stran bily pražské hodiny. Pak ještě ty, které se opozdily. Praktický filosof s ohromnou chutí pojedl pečené vuřty, pak bez rozloučení odešel.

Přešla prostitutka, krásná a v bílých šatech jak anděl, otočila se a lusk jejích úst se rozpraskl a vysypal se bílý hrášek v dvojstupu. Zatoužil jsem vyškrabat do jejího úsměvu několik barevných slov, domnívaje se, že si je ráno přečte v zrcadle, před kterým bude stát s kartáčkem na zuby.

Povídám stařeně:

"Paní, neznala jste Františka Kafku?"

"Božíčku," řekla, "já jsem Kafková Františka. A můj tatínek byl koňskej řezník a jmenoval se František Kafka. Pak jsem znala jednoho vrchního v bydžovský nádražní restauraci," řekla a naklonila se a jediný zub jí svítil v ústech jak vědmě, "ale pane, kdybyste chtěl něco extra, vy stejně neskončíte přirozenou smrtí, dejte se zpopelnit a odkažte mi ten váš popel a já budu vámi cídit svoje vidličky a nože, aby se s vámi něco parádního dělo, tak jako dar, tak jako neštěstí, tak jako láska. hehehehe."

Řekla a vidličkou obracela syčící a prskající vuřty.

"Já jsem taky kartářka," pokračovala, "pane, vás kdyby mráček neobestřel, krásný věci byste tvořil. ale jedeš, jedeš, už je tady zase!" volala a ometala si sukni a odkopávala cosi od nohou.

"Co je?" povídám.

"To nic," řekla, "to je Hedvička, dceruška polský hraběnky, která se utopila, její duch. víte? Pořád je se mnou a teďka mě tahá za zástěru, rozumíte?"

"Rozumím," povídám a vycouval jsem z okruhu acetylénové lampy.

Potom jsem se už vracel. U vchodu do Turandotu ukazuje kdosi portýrovi, že má peníze. U Šmelhauzů ze sklepa stoupá hudba a dva smějící se starci. Kožná ulička je plná necudných znamení a pohybů. Na kanále leží červená růže, jako by vypadla z kytice. Pak usedám u jezírka na Staroměstském rynku a můj stín je zelený s fialovým lemováním. Kdosi nese veliký kaktus, jehož každé kolínko je převázané červenou mašličkou. Jakási dáma, která vypadá, jako by vypadla z Ibsenova dramatu, kráčí po Pařížské, přes pyžama má oblečený kabát, jistě nemůže spát a jde se opřít o zábradlí nad řekou. U kandelábru stojí člověk, jako by poslouchal vážnou hudbu. Teď ale zvrací, tekutina mu teče z úst, jako by mu vypadly kapesní hodinky na řetízku. Vidím osvětlené okno svého bytu, vydouvají se záclony, můj bytný chodí sem a tam a dělá znamení křížem. Jistě zase má na stole hrnec a o něj opřenou rozevřenou bibli. Z Dlouhé třídy vyšel strážník, jako by měl obě ruce až po loket ponořené do sádry.

Myslím, Poldinko, na tebe, jak jsi mi řekla:

"Tebe nenávidím nejmíň. V tvých slinách chutnám nekonečnou díru, kterou bagrovala láska, v tvých zubech hmatám zeď, po které stéká smutek. Miláčku, ty jsi měl k večeři salám, protože na rtech mám kousek masa, ale to nevadí, líbej mne znovu a znovu. A opakuj, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl tak oděn, že ani ptactvo nebeské, ani květy polní nejsou tak krásné jako já. Řekni to znovu a znovu zapal mezi nohama mýma zápalnou oběť a rozdmychávej v mé pánvi žár. A až půjdeš ráno domů a uvidíš z okna viset ženské šaty, nic nedbej. To objímám sladkou vzpomínkou napojený dům. Prý lze vyhmatat v zábradlích ztracené jehlice slunce."

To mi tenkrát řekla Poldinka, sestoupila k řece, kde město chodí po rukou. Divil jsem se tehdy, proč obrácená auta jezdí po řece koly vzhůru, jako by sáňkovala po střechách, proč chodci se zdraví, jako by nabírali do klobouku vodu.

"Člověče, kde jsi našel tu sílu nabízet ty šílený hračky, ty kartáčky a hřebeny, a přitom tak strašlivě snít?"

A já jsem řekl:

"Poldinko, jediná ty jsi porozuměla slovům, kterými jsem zaplavil tvoje ústa, vlasy, vzduch tvých plic, slovíčky jako z večerníku. Poldinko, jediná ty jsi vždycky uhádla, kdy se stahuje knot v mých očích, a jediná ty pochopíš, co zůstane, až odejdu s tváří plechovou a hluchou, protože jako ty, zrovna tak i já jsem se nikdy nechtěl radovat podle recepisu, nikdy jsem jako ty nechtěl nemít právo na bolest a žal. Ale Poldinko, ty zvrhlice zvrhlá a zvrácená, proč vnášíš paniku do mého života, tak jako krápník, jak netopýr?"

Vyskočil jsem z lavičky na Staroměstském rynku, přede mnou stál rozkročený strážník s rukávy namočenými ve vápně. Nikdo nešel, tak jsem se mu svěřil:

"Tak ode dneška navždycky už nemohu být zbaven touhy procházet se s aramejským profesorem smíchu, víte? Ode dneška už nemohu být zbaven trhliny v mozku, protože svoboden být, radost. Tak tonu v samém štěstí, vdavkách, radostech, u bratří Zinnerů odškrtávám beláčky, králíčky, upomínkové kapličky, andělské vlasy, vánoční sklo, hračky. Rozumíte? Všichni jsme si bratři, l'art pour l'art bratři, krásní jak entartete Kunst, pravdiví jak slavík, zvrhlí jak růže. Opravdu chápete? Bez trhliny v mozku nelze žít. Nelze člověka odvšivit od svobody, bratři. Rozumíte?"

Strážník řekl přísně:

"Nekřičte tak, proč tak, pane Kafka, křičíte? Ještě budete platit rámusenku."