V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na samém konci města se rozletěly dveře hospody a hostinský vyvlekl světlovlasou dívku, a když ji chtěl shodit ze schodů, dívka se chytila oběma rukama zábradlí a křičela do noci: „Nechte mi žíííít! Nechte mi žíííít!“

Hostinský objal jednou rukou dívku v pase, druhou vytáhl svazek klíčů a tloukl děvče klíči přes prsty, a když se pustila zábradlí, kolenem ji strčil do zad a dívka s napřaženýma rukama klopýtala po schodech a upadla na opuštěnou silnici a její světlé vlasy se rozevřely jak paví chvost, jak vějíř bílých pštrosích per.

„Hola!“ zvolal Princ, „to je možná má přítelkyně!“

„To máš, kanále, pěknou přítelkyni,“ obrátil se ve veřejích hostinský, „vyzunkla devět rumů a pět piv a nezaplatila!“ a zabouchl dveře a zlostně zamykal.

„Nechte mi žííít,“ zaplakal dívčí hlas.

Kolem kolejí šrotiště ocelárny projíždí hasičská stříkačka v plně výzbroji, hasiči sedí na sedátkách, někteří na stupačkách, přílby se třpytí v dopoledním slunci, a s botou na blatníku stojí hasič s vyceněnými zuby, jednou rukou se drží a druhou salutuje, slavnostně se rozhlíží a děkuje za pozdravy, které si vymyslel, a všem dává zprávu: „Chladicí potrubí vysokých pecí se ucpalo. Musíme to chladit stříkáním!“

„Už se to hodně lepší, doktore,“ řekl muldař Bárta, „křesťanská Evropa se konsoliduje.“

„Jaká Evropa?“ zavyl doktor filozofie, „a jaká křesťanská? Židovská více než kdy jindy.“

A z otevřených vagonů dále vytahoval a ukládal do sázecích koryt válec s pístem a skleněný kotouč, rozdrcené zbytky leydenských lahví, zkomolené kompasy, kladkostroje se závažími a protizávažími, svazek železných tyčinek s cívkami, stojatý galvanoskop, spektroskop a zrcadlový sextant, živnostník Bárta odtrhával mosazné součástky a dával je do bedýnky, aby po šichtě mosaz odvezl a dostal hotové peníze, podle kil.

„Křesťanská!“ řekl živnostník.

„Člověče, tak to tedy pr!“ zvedl ruku doktor filozofie. „Na jednom pólu světa je jeden geniální žid, Kristus, na druhým pólu druhý génius, Marx. Dva špecialisti na makrokosmy, na celky. A to vostatní je: vařila myštička kašičku.“

Řekl a zvedl pajsr a z druhého vagonu narazil karhák a potom s Bártou zvedli vrata, vysadili je a lehce stáhli ke kolejím. A potom hned se drali do útrob vagonu a do prázdné muldy házeli čerpadlo na močůvku, fukar, autogenem přepálené kusy starých mlátiček, řezaček, autogenem rozebrané brány a secí řádkovací stroje, jetelové sekačky, decimálky a součástky pluhu.

Princ poklekl nad těmito krásnými vlasy, ale jak se naklonil, upadl na ruce. Tak chvíli stál na čtyřech, pak upadl a zůstal ležet na silnici na zádech, díval se do nebe a hvězdy se točily jak kvetoucí strom. Pak se překulil na bok, opatrně vstal, cítil, jak z žaludku mu natekla do úst štiplavá tekutina alkoholu.

„Nemám kde spááát,“ řekla dívka.

„Pojď k nám,“ řekl Princ a po čtyřech kráčel k ležící postavě, odhrnul vlasy, potom se posadil, dlouho hledal sirky, škrtal, ale všechny zhasly. Až ze čtyřech sirek udělal snopek a potom si posvítil. Měla otevřené oči, teď se obrátila a po čele jí běžela dlouhá jizva, přeskočila obočím a pokračovala po tváři a skončila v ústech.

„Když jsem byla malá, Zdeňku, tak jsem jezdila na poníčkovi,“ řekla, „ale nikdo mi nevěří, že to byl můj poníček.“

„Já ti to věřím,“ řekl Princ a vstal a rychle se rozkročil, aby neupadnul.

Dívka se posadila, poklekla a vstala, zavrávorala.

„Nevědí si se mnou, Karlíčku… rady, můj endokrinní systém… jako bych měla pořád plnou hruď huspeniny… a tak jedna injekce za druhou, Vendo,“ řekla a vysvlékala si kabátek.

Princ vykročil, popoběhl, pak se zase rozkročil.

„Nejdřív nám naskákaly takový krupičkový boboboláčky, Jaroušku,“ řekla a kráčela za Princem, táhla kabátek za rukáv v prachu, „totiž, já pracuju teďka v jedech… balím jodové soli… jsem obsypaná,“ řekla a rozhrnula si vlasy rukou, rozhlédla se po nebi, pak rukou opsala nad hlavou kruh a řekla, „obsypaná jsem boláčky jak tahle obloha.“

A rozeběhla se a předeběhla Prince, pak se zastavila, vracela se mu naproti.

„Kde se ty krámy pořád berou?“ naříkal živnostník, „tolik let po válce a pořád tolik šrotu.“

„A aby se to nepletlo,“ pokračoval doktor, „tak si to židi posichrovali. Ve felčařině a v umění Freud, Einstein ve fyzice. Tedy další dva špecialisti, ale zase na detaily, mikrokosmos. Celkem ale čtverylka geniálních židů, na kterých stojí svět. To vostatní, to je ohřívání polívčiček, ředění vodiček.“

A vzal vidle a stahoval rovnou z vagonu do přistavených koryt řetězy a rezaté kusy radlic a jařma a kopáče na řepu, truhlík na semena a ústí secích trubek.

„Ale co Amerika, aha?“ zvolal živnostník.

„To tedy jo, Amerika,“ řekl doktor, „ta to má teďka dobrý, protože v atomový komisi zasedá Morgentau a Baruch, kteří si jen hezky počkali, až, zaplaťpánbů, Rusové budou mít atomovou pumu taky.“

„Ale Američani mají těch pum víc,“ řekl živnostník.

„To teda jo, mají jich víc,“ přikývl doktor, „ale tuhle mě dožrala ta kráva Peroutkova, že prej tenkrát, když Američani v únoru bombardovali Prahu, tak prej to jen ukáplo, teďka ale že by to bylo jinačí kafe! No to, ty krávo Peroutkova, to já se ti na tu vaši Svobodnou Evropu vyseru, protože jakejpak život, když mi ji rozflákáte?“

Napřáhl ukazovák a tam na jeho konci, za haldami válečného materiálu, tam, kde se zvedaly kupole vysokých pecí, tam, jako na povel, se zvedly čtyři stříbrné proudy vody, jak při nějakém cvičení nebo hasičské akademii, a chrstaly na vysokou pec svoje proudy a ze stěn vysoké pece vytryskávala oblaka páry, modrá a růžová, a rychle unikala a tratila se v modrém letním nebi.

„Kdyby byla cigareta,“ řekla.

Princ vstal, rozpínal se, dlouho se šacoval, několikrát prohledal kapsy, pak jí podal tupě cigarety, a když škrtnul sirkou, dívka se naklonila nad hořícím dřevíčkem a vlasy měla rozpuštěné kolem té sirky, jako by inhalovala. A pak kouřila lačně, uhlík svítil a ozařoval jí tvář skrz vlasy, rozeběhla se, packala, jako by ji ten alkohol hnal dopředu, musela se brzdit, zatímco Princ kráčel těžce, pořád se mu chtělo běžet pozpátku, pořád jako by jej někdo vlekl tam, kam nechce. Tak stoupali cestičkou podle důlní odpadové stoky… Na kopci vylili strusku a celý kraj byl červený s modrými stíny, dívčiny vlasy svítily jak růžová cukrová vata. Princ jí zapálil další cigaretu.

„Že máš přes ksicht takovou jizvu,“ řekl Princ a kráčel po samém okraji stoky.

„To u nás byla taková bláááznivá rodina, Rudlo,“ řekla a vyběhla deset metrů před Prince, pak se otočila a hovořila dál: „Říkala si Koloredo… hrabata, ale měla jen krámek… Když třeba jeli na jarmark… žádali ředitelství drah, aby jim přistavili salonní vůz… a jeden z nich byl opravdu šíšílený… ale já jsem jako holčička jezdila na poníčku a já nejvíc jsem křičela na toho šíšílence… Hrabě Koloredo!“ křičela dívka, ale kraj byl tichý, jen cestou sjížděl dětský kočárek, peřinka z něj zářila, a když je ten kočárek míjel, Princ viděl, že jej tlačí uplakaná žena a v peřinkách kňučí pes.

„Co je, máti, co se to… to stalo?“ optal se a rozkročil.

„Harýčka mi přejelo auto, mýho Harýčka,“ řekla žena a tlačila kočárek dál, „vezu ho k doktorovi.“

„Hrabě Koloredo!“ vykřikla dívka a zamávala pošlapaným kabátkem, „ale jednou ten šílenec vyběhl s kosou… a zezadu přesekl poníčkovi nohy… a já padla do kopřiv, a ten šílenec jak běžel zpátky… tak mě neviděl, ale špičkou tý kosy mi přejel přes obličej, Pepo…“ řekla a zívala, pak se zase rozeběhla a šlapala si na kabátek.

A profesor filozofie vlezl do vagonu a podával živnostníkovi autogenem přepálené koše na melivo, bubnové třídiče, koukolníky na čištění obilí, třídiče na vyhánění krupiček, stroje na šlehání smetany.

„To je nějakej vyhořelej mlejn nebo co?“ divil se živnostník

Bárta a házel kusy do koryta.

„Celý starý zlatý časy jdou do šmelce a vy vo tom ani nevíte,“ řekl doktor, „doba vás porazila jako telata a vy co děláte? Sami si do pecí nakládáte výrazový prostředky svý třídy… a nevíte vo tom.“

„Však von to svět tak nenechá,“ smál se živnostník, „takovej Írán to dneska bere hákem.“

„Jakej Írán?“

„No Írán.“

„Ale kdepák,“ řekl doktor, „chtěl jste říct Irák.“

„Ne, poslouchal jsem Svobodnou Evropu, Írán.“

„Tak hele,“ řekl doktor, „vono je sice to samý čurák a čuran, ale mezi Íránem a Irákem je setsakramentskej rozdíl. Jenže, kamaráde, jsou tady Rusové. A ti mají odjakživa dobrý šachisty, basisty, vzpěrače, zápasníky, rychlobruslaře a zahraniční politiku.“

A doktor si kladl na zástěrou krytá kolena strojky na zmrzlinu, mlýnek na maso, bral do rukavic strojky na sekání masa, sběračky, hlavu válce od kompresoru, porážecí masku, rozporky s hákem a nosil to na okraj vagonu, odkud to bral živnostník Bárta a házel rovnou do připravených koryt.

Potom stáli u plotu, Princ z něj vytáhl dvě plaňky a vešli do ohrady. Dívka se nakláněla, vlasy jí visely, zívala. Napřáhl ruku, aby dal dívce přednost, ale zacouval, narazil na stěnu ubikace a svezl se na zem.

V místnosti stál hasič Karel před zrcadlem, cenil na sebe řídké zuby, přidržoval si sekyrku, stál tam v přílbě a clonil si oči, měl holínky, které mu tiskly lýtka, a od té doby, kdy si je poprvně natáhl, měl trvalý pocit jistoty a rozhodnosti, zrovna tak, jako když měl opasek.

Polekaně se otočil, skoro se zděsil otevřených dveří, do kterých nikdo nevešel. Brigádníci spali na palandách, jediný Jarda Jezule ležel na zádech a prohraboval se v kytici umělých růží, přidrátovaných k prkýnku palandy nad ním.

Sťatý brigádník s trojnásobnými kruhy pod očima seděl na obrácené židli, hrál si se sklenkou vína a sledoval, jak reflex pobíhá po desce stolu. Ten brigádník řekl:

„Soustřeď se lépe, myslíš na to, rychle to řekni, teď to máš. Čeho se bojím, Marion?“

Hasič si dodal odvahy, došel až k samým veřejím a houkl do tmavé chodby.

„Nehrajte si se mnou! Dejte si majzla! Zeptejte se ředitele morálky a ten vám řekne, jakej já jsem bejval v polepšovně pes!“

A do cimry vstoupil Princ, otočil se, oběma rukama lákal dívku, aby vystoupila ze tmy. Do cimry vběhla dívka s rozpuštěnými vlasy, skoro v předklonu, odhodila kabátek, hasič vyskočil na židli, reflex vína se zastavil na desce stolu. A dívka oběma rukama, střemhlav padla na břicho na kavalec, vlasy se jí rozlily jak mlíko.

„Ale je tady lidstvo,“ řekl živnostník. „Jsou tady ideje.“

„Ale kamaráde, lidstvo, to jsme poznali v kriminále, tam je teď lidstvo! Samí udavači, maniaci, kdejakej lempl, držka stižená stihomamem. Tam jsme přeci neslyšeli nic jinýho, než já jim to ukážu, až přijede Zenkl od Chebu na bílém koni,“ volal doktor filozofie a víčko se nížilo níž a níž, „to, že jste vůl, to vám lidstvo promine, ale že umíte pět jazyků, to vám hlavně v kriminále neodpustějí nikdy. Jedna taková svině, která tam byla za politiku jako já, ta tam dělala kočího a každýho, kdo přišel, vyšetřovala, a hovno mu do toho bylo. ,Copak si proved?‘ povídá a položil na mě bič. Povídám, ,když já se to stydím říct,‘ a von mě šlehl bičem, tak povídám, ,já jsem jebal kozu.‘ A von to žral. ,A co a jak?‘ a já povídám: ,Kozu, a přitížilo mi, že ta koza byla v jiném stavu a že jsem ji natrh.‘ A měl jsem od toho krávy pokoj, ale musel jsem si dávat bacha, ten kočí mi jednou pustil vozejk na nohu, ještě že mi haksna zapadla do kanty schodů. Jak já bych dovedl dát přes držku! Takovou parádní po držce! Ale rozum, ouha! Vždyť sám to znáte, byli s námi jen samí lautr machři na syčárny. Ale von ji stejně někdo ode mne slízne, sakra to zchytá, facka jako Brno!“

Zahrozil doktor a dál zahnutými vidlemi vyhraboval z vagonu rezaté pilky, zubovačky, zlodějky a ocasky, puchšvance, hřbetovky a jehelníky, kladiva, sady vrtáků docela rzivých, vřeteníky a hmatací kružidla, brousicí kotouče, obhořelé tesařské širočiny.

„Kluci,“ řekl Princ a pokoušel se zouvat, „přivedl jsem vám kost.“

„Jseš bard,“ řekl hasič a slezl ze židle, „já půjdu první.“

„Jardo, dáš si taky?“ optal se Princ.

Ale Jarda se blaženě usmíval.

„Kdepak ten, to nevíš?“ řekl hasič a poklekl vedle spící dívky, odhrnul jí sukni, „Jarda se nám zamiloval do bejvalý kurvičky. Dneska měla svátek, přes celou Poldovku jí nesl pugét… a vona se na grániku rozbrečela.“ Řekl hasič a jedním trhnutím sňal kalhotky a odhodil je na stěnu.

Princ vrávoral ke stolu, otevřel šuplík, vzal nůžky, pak šel ke kavalci.

„Se sundáváním šatů je trápení,“ řekl a nastříhl sukni, pak vzal za ty dva cípy a prudkým škubnutím roztrhl sukni vejpůl.

„To je práce,“ povzdechl si Princ a vrávoral ke stolu, pak se posadil na palandu a řekl: „Jardo, ty, kterej jsi bejval na ženský, nepůjdeš si dát taky?“

Ukázal na přílbu, která ležela na dívčině hlavě, na hasičskou uniformu, která teď přikryla dívčí tělo, na sekyrku, která se rytmicky otřásala na hasičském hřbetě.

„Ty myslíš, že ta tvoje je jinačí?“ optal se Princ.

„Je jinačí,“ řekl Jarda a dál si hrál s vystřílenými růžemi, „ale byla taky taková… Kdopak to tam je, kdo leží pod Karlem? Někoho sestra, možná! Určitě ale někoho dcera. Možná tvá budoucí stará. Tvá ženská, se kterou možná budeš mít děti.“

„Volízanej dolek!“ zakřičel Princ.

„Je zde ale inteligence, ta to vytrhne,“ řekl živnostník.

„Ta tedy jo,“ řekl doktor, „včera jsem si nechal udělat v Jasu pedikurvu a potkám jednoho sochaře, kamaráda, dokonce spolužáka, kterej mi povídá: ,To máme krásnou výstavní síň.‘ A já povídám, no to se máte čím chlubit! Feudálové tam jezdili na hajtrách a vy si tam kašulírujete s uměním. To jste nemohli postavit něco jinýho? Já bych tam nechal jízdárnu dál, sem tam přijede na Hrad nějakej ten minetář, tak ať si tam jezdí… A nebo! Jednou tejdně bych dal na jízdárnu ceduli: Dnes jebání zadarmo! To jsem řekl tomu sochařovi, kamarádovi, a von vode mne vodešel. Kdepák! Intelektuálové jsou cejtit sračkama na deset metrů,“ řekl doktor.

Posadil se do vagonu, pak seskočil. A ve dvou vysadili druhá vrata vagonu a pak ve dvou nosili do muld kolářskou klepací kovadlinu, drátem svázané osy do polních vozů, čepy a zákolesníky, ohýbací stroje na kulatění obručí, podkovářská kladiva a kleště, štít z ohniště, zámečnické vrtáky, náprsní kolovrátky, stůl přenosné výhně, lešticí kotouče na brusičky, sady závitníků, dělové vrtáky, děrovací kleště, sekáče a vratidla, řemenice, hustilku a zdvihák, zbytek ručního pojízdného jeřábu.

A dva brigádníci se probudili, nejdřív vystrčili bosé nohy, potom se posadili a dívali se dolů, na kavalec, na kterém ležel pohybující se hasič, kolem přílby mu zářily ženské vlasy jak svatozář a do kříže trčely dvě bílé ruce a dvě nohy.

„Marion, co miluje tenhle pán?“ optal se starý brigádník a dál se díval, jak reflex sklenky vína pobíhá po stole. A udeřil sklenkou jak tečkou na desku, vstal, ukázal na dívku a řekl:

„Je odsouzeníhodná.“

„A co ty legie kurev za vašich mladejch časů, he?“ zeptal se Princ a dál se snažil stáhnout botu.

„Ty byly pouze politováníhodné,“ řekl starý brigádník, „protože byly zaměstnané někde v Tetě, nebo v Aře, měly málo peněz, musely si přivydělávat… Copak když byly mladý, to to ještě šlo,“ obrátil se a posadil na kavalec, hned vedle hasičské přílby a bílé dívčí ruky, „ale když jsme viděli ty zestárlý ubožačky, jak se nabízely na Těšnově, v parku u Denisáku, na Invalidovně v parčíku, za pětikorunu, Na Františku, v rajónech U Kučerů a U staré paní… potom ty proudy opuštěných lidí jak táhly spát do nocleháren v Kobylisích a na Krejcárek, na Židovský pece, do cihelen do Vysočan, to moje sestra křičívala, něco se pro tyhle lidi musí udělat! Ale nic jsme neudělali, byli jsme bohatý, koukali jsme se na ty průvody z vokna. A dneska? Dneska mi to všechno sestra zapřela.“

„Dobře,“ řekl živnostník Bárta, „ale jsou zde ideály a ty ještě pořád hlásá šlechta! – Ta ještě ví, co to je navracet se k přírodě!“

„To tedy jo,“ řekl doktor filozofie, „ta se jediná dovede navracet k přírodě, takovej anglickej lord se zrovna tak pěkně vožere a vysviňačí jako podruh, ale mezi svejma, v klubu. Proto je v Anglii tolik klubů, a navenek je každej gentleman…“

„Ale česká šlechta?“ zakřičel živnostník.

„To teda jo. Jako kluk si pamatuju, jak kníže Šternberk pořádal hon a po něm bejvala v přírodě žranice. Ach, taková komtesa Šternberková, kolik jí mohlo bejt? Dvaadvacet jar a krasavice! Ale když bylo uprostřed hostiny a šlechta už byla naculená, tak komtesa vytáhla na ubrus stolu holínku i s nožkou, namířila kramflekem na některýho toho degenerovanýho šlechtice, trhla nožkou a ubzdila se jak stará medvědice. A baroni a knížata se řehtali, až se jim monokly klinkaly, a hekali… Oh, sapristi! Comme charmante. Eblouissante! A proč ne? Komtesa byla taky mezi svejma, taky šla nazpátek k přírodě. A když nazejtří jela v kočáře do kostela, zase to byla dokonalá komtesa se zdviženým nosánkem, kterej mi podnes dává okoušet kus pohledu do nekonečna… A já jsem tenkrát klekl před kočárem a ona mi pokynula kapesníčkem…“

Hovořil doktor a dál nakládali rezaté trubkové svěráky, nůžky na sklo, nádoby s pájkovou vodičkou, úhlové trny, ohýbací kovadlinku, cínovou pájku, pak zase ve dvou skládali železná paprsková kola, kola s čelným ozubením, vačkové hřídele, soudková ložiska, ojnice a hřídele kuželové spojky…

„Tak ale tedy co, co?“ třepal rukama nad hlavou živnostník.

Hasič Karel se převalil na bok, chvíli oddychoval, potom vstal. V zrcadle si upravoval límec, dal šikmo helmu, která se zablyštěla jak monstrance.

„Není to vono,“ řekl a ukázal na kavalec, „není živá. Měl jsem jí zapálit vlasy, hořely by jak sláma.“

„Ale co ty holky dneska v Perle, v Bílý labuti a jinde… copak ty si nemusejí přivydělávat? Mají dost?“ optal se Princ a bota povolila a on se přehoupl jak houpací židle s botou v ruce, „jděte do Carioky, jděte do Baroka… úřednice tam jsou, aby přivydělaly kamarádce na byt, víme?“

„Je to pravda,“ řekl brigádník s trojnásobnými kruhy pod očima, „ale věřte mi, tamty byly politováníhodné, kdežto tahle je odsouzeníhodná. Jestli ji tady zítra najdou, tak máš, Princi, na krku zase kriminálku a podmínka ti oživne… Ale Marion, jaká je konstelace hvězd?“ optal se starý brigádník a vrátil se ke stolu, nalil si laciného vína, napil se a pak se bavil reflexem, který jak červené prasátko běhal po desce stolu.

„Co?“ optal se doktor a zamyslil se, díval se, jak čtyři proudy dál chladí vysokou pec, jak dělníci tam nahoře u pecí odmontovávají kloub chladicích rour, rour, které obtáčejí vysokou pec jak povříslo pumpu za mrazu, kudy teče voda z cementového rybníčku tam nahoře nad ocelárnou, odkud spádem vytéká voda do chladicích rour kolem všech vysokých pecí. A proudy stříkaly a v jejich přívalu dva dělníci visící na lanech odmontovávali kloub.

„Co! Věřím lidem, který se dovedou servat se svým osudem,“ řekl hořce doktor filozofie, „a víc už pro mne není nic, protože nevědomost vládne i nade mnou. Jak některej filozof dospěl k racionalizaci vesmíru nebo sebe sama, už zahnul kramlema od toho… Lao-c’: Uměti neuměti. Sokrates: Vím, že nic nevím. Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství. Mikuláš Kusánský: Docta ignorantia… a naše dvacátý století? Povstání mas! A v umění? Hezky nazpátek do třetihor.“

Řekl doktor a házel s despektem předměty, které bral z vagonu, do sázecího koryta – sedlářské klíšťky na kroužky, kladívka, skřipce na šití, žabky s hoblíky na kůži, troubu na pečení, kamnovec na ohřívání vody, pláty, kominickou štětku, česačku na konopí…

„Já s tím nic nechci mít,“ řekl hasič Karel, „a potom, i kdyby, já mám na to papíry.“

Princ si držel hlavu, třel si spánky.

„No, tak ji vyhodíme,“ řekl a vstal a zatřásl spící, potom ji převalil na záda.

„Aby nám tak zhebla,“ dodal hasič, ale žasnul v zrcadle, jak mu ta uniforma sluší.

„Mladá paní, to jsou ledvinky,“ řekl Princ a zatřásl znovu spící dívkou.

A ona padala po hlavě dolů, bezvládně, napřed trupem, krásné vlasy zametly nejdřív podlahu a pak se svezly dvě nahé nohy, jako dvě bílé ryby.

„Tak tedy se aspoň bavme o kurvách!“ zvolal zoufale živnostník.

„To tedy jo,“ řekl doktor a zvedl rukavici, „ale kdyby nějaký byly. Jděte, kamaráde, někam do podniků, chce se vám plakat. Musíte pít splašky s nějakou Nánou, která si plete: Má dáti Dal, která neumí hrát na piáno, neví, co to je konverzace a animovaná zábava. Ale za Rakouska? Takový kurvy u Goldšmídů, to byly dámy! Já měl s jednou rande ve Stromovce U růžového keře a ona přijela v kočáře jak komtesa. Nebo takový kurvy v Napoleonu nebo, kristepane! U Šuhů? Za tři zlatky, už ale prohlídnutý krajsfyzikusem, žádný alkohol, jen tři zlatky a švancmutr řekla: ,Tak sbohem, mladý pane, přijděte pěkně podruhý a zas.‘ Ale to bylo za Rakouska. Ovšem po válce, že prostituce není důstojná ženy. To všechno ta kurva Plamínková a Alice, hlavně ta. Tu špatně nebo vůbec nejebal nějakej major, tak tedy ať nejebá celej svět. A od tý doby, soumrak lidstva… Ježíši,“ zvedl se doktor filozofie a díval se, jak přijíždí mašinka, aby odvezla naložené muldy, díval se, jak proudy vody chrlící na vysokou pec se stáhly, a pokračoval, „jedna kurva od Šuhů, ježíši, ta když šla po Ferdinandce, to byla nádhera, učiněná hříčka přírody, vystátá, odpočatá, taková praženská to byla, každej se musel za ní vohlídnout, co bylo na mužských mužskýho, tak trčelo jak hustilka… sám absolutní duch země byla taková ženská, abysme řekli po hegelovsku…“

„Vildo, já jsem bývalá studentka medicíny…“ zabreptala.

„Volízanej dolek jseš,“ řekl Princ a otevřel okno.

Na nebi se třpytily hvězdy, nebe bylo už na té čáře, kdy noc znatelně končí, ale jitro dosud nepřišlo.

„A teď hezky zčerstva ven!“ ukázal Princ na okno ubikace.

„Redaktorka jedné informační služby, Bohoušku,“ řekla dívka a hlavu měla zabalenou do vlasů.

Princ ji zvedl, pak upadl, když našel sirky, vytáhl jich snopek, nasadil na škrtátko.

„Jak nepůjdeš, zapálím ti vlasy,“ řekl.

Posadila se, namáhavě zvedla, rukama se chytila pelestí a došla k oknu a naivně ukázala prstem:

„Tam?“

„Tam,“ poručil Princ a chvilku klečel na čtyřech, potom se zvedl.

„Čtrnáct měsíců pankrácké věznice,“ řekla dívka a přehodila nohu do chladného vzduchu, uklonila se do místnosti a dodala: „Včera jsem měla nastoupit trest.“

Princ došel k oknu a loktem srazil dívku. Takový divný pád to byl, jako by ta dívka byla propíchnuta osou okenního rámu, kácela se jak na rožni kolem své osy, hlavou a trupem, zatímco nohy se zvedly jako dva bílí hranostajové… A když se trup zasunul za rozpuštěnými vlasy, pak i ty nohy se zasunuly, jako pozře voda skokanku z vysoké věže… a zůstal jen okenní rám s napnutými třaslavými hvězdami.

„To všechno bude,“ řekl s nadějí živnostník Bárta, „jen jak to zase dostaneme zpátky.“

„Drek dostanete, copak to pořád nevidíte?“ zvolal doktor filozofie a ukázal rukou za odjíždějícím vláčkem, který odvážel do martinských pecí plné muldy, „copak nechápete, že všechny vaše živnostnický krámy si sami nakládáte do martinek, odkud se lijou ingoty pro jinačí epochu? Kde budou za rok ty všechny vaše živnosti a šajsfirmy a nástroje? Pryč. A co bude z vás? To samý, co z vašich výrazových prostředků… budou z vás ingoti, taky vás přetaví doba, protože to nejsou spalničky, ale epocha. A co já? Já už abych se dočkal, jak v Paříži budou rentiéři zametat ulice a komunisti je budou kopat do prdele, už abych se dočkal, jak v Americe budou černoši jebat miliardářský dcerušky! Jen škoda, že toho jebání se už nebudu moct zúčastnit, protože já už inzeruju na dům, ve kterým nechci bydlet. Adijé, starej světe!“

Princ zvedl kalhotky a hodil je do okna, za chvilku se to prádlo rozepjalo jak slézový netopýr, pak hodil i kabátek, roztrženou sukni…

„Když jsem byla maličká, měla jsem poníčka…“ zvolala dívka.

Hasič Karel si znova naklonil frajersky helmu, přivřel skřínku se zrcadlem, zamknul zámek, několikrát zkusil, je-li zamčeno, pak se s rukou na klice otočil.

„Já jsem byl nějakej pes, všem to může říct ředitel morálky, ale Princi, ty jseš pes psů.“

Princ z kouta vzal olysalé bičiště, švihal jím do vzduchu.

Pak zvedl taštičku, která vypadla z dívčina kabátku. Otevřel ji a tam našel složený lístek. Vystřízlivěl.

„Prosím, je to fakt,“ řekl Princ. „Karle, stav se na kriminálce a řekni, že já a ty a tady Jarda hlásíme, že tady máme holku, která už včera se měla hlásit na Pankráci, k nástupu trestu. Řekni, že máme všichni podmínku, a tedy proto to hlásíme. Každej uzná, že se musíme krejt.“

Hasič vykročil do služby plný pýchy, kterou mu vstřikovaly úzké holínky, těsný pásek, helmice stažená do očí.

Doktor pokynul odjíždějícímu vláčku a viděl, jak ostatní dělníci ze šrotoviště odcházejí k baráčku, který si sestavili sami, k baráčku sestavenému z reklam zkasírovaných živnostenských firem. „Ať se stydí, to je on, ten, co nezná Avion. Věz, že čokoláda Ego chutná výborně. Fafejtův Primeros dáme-li lidu, nepozná zklamání, nepozná bídu. Staré zlato, brilianty kupuji za ceny nejvyšší. Podprsenka od Famírové uchová tajemství vašich forem. Jediná jasnovidka Křížová –podle křišťálu. Dobrá práce, přitom láce, toť Kostkova ondulace. Srdce všech žen uchvátí župánek hedvábný, vyvatovaný, s dvojitou podšívkou, Eusner, Jindřišská 20. Masáže Nekázanka 8, odborné síly, elegance, hygiena. Netrhej, nešlapej, květinka také cítí. Senzační vynález pro impotentní muže! Potencial. Karma uhodne a vyčte z ruky i z karet celý váš život.“

A kolem šrotiště ocelárny přijíždí hasičská stříkačka v plné výzbroji, mokří hasiči sedí na sedátkách, někteří na stupátkách, na hlavách mají černá kápí lesklá od vody, s botkou na blatníku stojí hasič s vyceněnými zuby, jednou rukou se drží a druhou salutuje, rozhlíží se slavnostně a děkuje za díky, které mu nikdo neposlal, ale všem na šrotišti podává zprávu: „Víte, co bylo v tom kolenu potrubí? Uvařenej malinkej kluk! Koupali se, parchanti, tam nahoře v jezírku a voda si kloučka stáhla a prohnala chladicím potrubím! Slíbili nám příplatky, ale teď s tím dělají drahoty! To je, co? Slíbili o korunu víc na hodinu a nedali.“

Doktor filozofie sklonil hlavu a vešel do nízkého baráčku, složeného z reklam a sloganů a nápisů zkasírovaných firem, a posadil se mezi ostatní dělníky, samé bývalé živnostníky, řemeslníky a pozdravil: „Ahoj, ingoti!“

Bývalý mlynář, bývalý majitel truhlářské dílny, bývalý řezník a bývalý zámečník do sebe šťouchli, zamrkali na sebe a mlynář řekl:

„Dědo, pojďte si sednout a vypravujte nám nějaký kurvárny.“

Tu chvíli se vylila na haldě struska, rozzářilo se nebe, růžové světlo, v dálce na konci se tyčilo zsinalé město s předjitřní náladou, zelenými střechami a vykostěnou kostelní břidlicovou věží. Komíny martinských pecí trčely proti městu a z prostředního komínu vytékal něžný modrý plamínek s jantarovým třepením na okraji. Pak na stráni haldy zůstala pouze rozšklebená jizva žhavé strusky jak pohlaví téhle krajiny.

A hvězdy zhasly, ty malinké už zmizely, jen pár velikých skomírajících hvězd se třáslo na nebi.

„Nechte mi žííít, nechte mi žííííít,“ zašeptal hlas pod oknem.